NENADÁLÁ PROCHÁZKA
Když vám večer připadá, že jste se neodvolatelně rozhodli zůstat doma, když jste si oblékli župan, sedíte po večeři u osvětleného stolu a chystáte se k oné práci či hře, po jejímž skončení chodíváte spát, když je venku nevlídné počasí a zůstat doma je samozřejmé, když jste teď už také setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutně vzbudili všeobecný podiv, a také na schodišti je už tma a domovní dveře jsou zamčené, a když teď přes to všechno v náhlé tísni vstanete, převléknete si kabát, okamžitě jste oblečen na vycházku, prohlásíte, že musíte odejít, což také po krátkém rozloučení učiníte, a podle toho, jak rychle jste přibouchli dveře do bytu, soudíte, jak velké rozmrzení jste za sebou zanechali, když se opět vzpamatujete na ulici, s ůdy, které na tu již nečekanou svobodu, jíž se jim dostalo, odpovídají obzvláštní čilostí, když pocítite, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobě soustředili veškerou rozhodnost, když s větší než obvyklou závažností shledáte, že máte v sobě spíš sílu než potřebu, abyste lehce uskutečnili a snesli seberychlejší změny, a když pak běžíte dlouhými ulicemi - potom jste pro tento večer docela vykročili ze své rodiny, která vratce mizí v prázdnotě, kdežto vy sami se plácáte vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podobě ve zcela pevném, černém obrysu. Vše ještě zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní večerní dobu některého přítele, abyste se podíval, jak se mu daří.
TI, KDO BĚŽÍ KOLEM
Jdeme-li se v noci projít na ulici a proti nám běží nějaký muž již zdaleka viditelný - neboť ulice před námi stoupá a je úplněk -, nechytáme ho, ani když je slabý a otrhaný, ani když někdo běží za ním a křičí, ale necháme ho běžet dál.
Neboť je noc a my nemůžeme za to, že ulice v úplňku před námi stoupá, a kromě toho, možná že se ti dva honí pro zábavu, možná že oba pronásledují třetího, možná že ten první je nevinně pronásledován, možná že ten druhý chce vraždit a my bychom byli spoluviníky vraždy, možná že ti dva o sobě nevědí a jeden i druhý pouze běží na vlastní pěst do postele, možná že jsou to náměsíčníci, možná že ten první má zbraně.
A konečně, cožpak nemůžeme být unaveni, cožpak jsme nevypili tolik vína? Jsme rádi, že už nevidíme ani toho druhého.
PRVNÍ HOŘE
Jeden umělec na hrazdě - jak známo, patří toto umění, provozované v kupolích velkých varietních scén, k těm nejobtížnějším, jež jsou lidem dostupna - zařídil si, nejdříve ze snahy po zdokonalení, později i z tyranského zvyku, svůj život tak, že dokud pracoval v témž podniku, zůstával na hrazdě dnem i nocí. Všechny jeho ostatní zcela nepatrné potřeby uspokojovali střídající se sluhové, kteří bděli dole a vše, co bylo zapotřebí, vytahovali nahoru a spouštěli dolů ve zvlášť zkonstruovaných nádobách. Okolnímu světu tento způsob života nepřinášel žádné zvláštní obtíže; jen během ostatních čísel programu trošku rušilo, že umělec zůstával nahoře, což se nedalo zakrýt, a ačkoli on se v takových chvílích většinou choval tiše, zabloudil k němu tu a tam pohled z obecenstva. Ale ředitelství mu to promíjelo, neboť to byl mimořádný, nenahraditelný umělec. Též se samosebou uznávalo, že tak nežije ze svévole a že vlastně jedině tak si trvale udržuje cvik, jen tak si uchovává dokonalost umění.
Avšak i jinak bylo nahoře zdrávo, a když za teplejšího ročního období se v klenbě kolem dokola odklopila postranní okna a se svěžím vzduchem se do zšeřelého prostoru uvnitř dralo i světlo, pak tam bývalo dokonce krásně. Ovšem s lidmi měl styk omezený, jen tu a tam vyšplhal k němu nahoru po provazovém žebříku některý kolega akrobat, poseděli pak spolu na hrazdě, zprava a zleva se opírali o záchytná lana a povídali si, nebo zas pokrývači opravovali střechu a prohodili s ním otevřeným oknem pár slov, nebo hasič kontroloval nouzové osvětlení na nejvyšší galerii a zavolal na něj něco uctivého, jenže málo srozumitelného. Jinak bylo kolem něho ticho; jen tu a tam některý ze zaměstnanců zabloudil třeba odpoledne do prázdného divadla a zamyšleně se podíval vzhůru do téměř nedohledné výšky, kde umělec na hrazdě, který nemohl vidět, že ho někdo pozoruje, prováděl své kousky nebo odpočíval.
Tak by si byl mohl umělec na hrazdě nerušeně žít, nebýt toho nevyhnutelného cestování z místa na místo, jež mu bylo krajně nepříjemné. Impresário dbal sice na to, aby byl umělec na hrazdě ušetřen jakéhokoli zbytečného prodlužování útrap; k jízdám po městě se užívalo závodních automobilů, jež pokud možno v noci nebo za nejčasnějších ranních hodin uháněly liduprázdnými ulicemi nejvyšší rychlostí, ale ovšem pro umělcovu touhu příliš pomalu; ve vlaku se zamluvilo celé jedno kupé a tu nahoře v síti na zavazadla nalezl umělec ubohou, ale přece jen jakous takous náhradu za svůj obvyklý způsob života; na příští zastávce pohostinského vystoupení byla už dávno před jeho příjezdem visutá hrazda na svém místě, rovněž všechny dveře do divadla byly dokořán, všechny chodby uvolněny - ale přece jen nejkrásnější chvíle v impresáriově životě byly ty, když pak umělec na hrazdě položil nohu na provazový žebřík a v mžiku konečně zase visel nahoře na své hrazdě.
I když se impresáriovi už tolik cest zdařilo, přece mu každá nová znovu byla nepříjemná, neboť nehledě k ostatnímu, cestování v každém případě ničilo umělci na hrazdě nervy.
Jednou tak zase spolu jeli, umělec na hrazdě ležel v síti na zavazadla a snil, impresário seděl opřený naproti v koutě u okna a četl knihu, a tehdy na něj umělec na hrazdě tiše promluvil. Ihned mu byl impresário k službám. Hryzaje se do rtů řekl umělec na hrazdě, že teď musí mít ke cvičení místo dosavadní jedné vždy dvě hrazdy, dvě hrazdy proti sobě. Impresário okamžitě souhlasil. Avšak umělec na hrazdě, jako by chtěl dát najevo, že impresáriův souhlas je tu stejně bezvýznamný, jako by byl jeho případný odpor, řekl, že od nynějška už nikdy a za žádných okolnosti nebudu cvičit pouze na jedné hrazdě. Jako by se děsil představy, že by k tomu přece jen někdy mohlo dojít. Impresário ještě jednou prohlásil, váhavě a ve střehu, že naprosto souhlasí, dvě hrazdy že jsou lepší než jedna, i jiné výhody má prý toto zařízení, zpestří produkci. Vtom se umělec na hrazdě najednou rozplakal. Impresário zděšeně vyskočil a ptal se, co se stalo, a když nedostal odpověď, stoupl si na lavici, hladil ho a tiskl jeho obličej k svém", až byl sám zkropen umělcovými slzami. Ale teprve po mnohém vyptávání a lichotkách řekl umělec na hrazdě vzlykaje: ,,Jen jedinou tyč v rukou - jakpak tak mohu žít!" Potom už impresário ukonejšil umělce na hrazdě snadněji, slíbil, že hned z nejbližší stanice zatelegrafuje do místa, kde hostují, kvůli druhé hrazdě; vyčítal si, že tak dlouho nechával umělce na hrazdě pracovat pouze na jedné hrazdě, a děkoval mu a velice ho chválil, že konečně na tu chybu upozornil. Tak se impresáriovi pomalu podařilo umělce na hrazdě upokojit a opět se mohl vrátit do svého kouta. Sám však klidný nebyl, ustaraně pokukoval přes knihu na umělce na hrazdě. Jak ho už jednou takové myšlenky začaly trýznit, mohou kdy docela ustat? Nebudou se nutně neustále stupňovat? Neohrožují jeho existenci? A opravdu teď impresáriovi připadalo, že v zdánlivě pokojném spánku, jímž skončil pláč, se začínají na hladkém dětském čele umělce na hrazdě rýsovat první vrásky.
CÍSAŘSKÉ POSELSTVÍ
Císař - jak se proslýchá - poslal tobě, jedinci, ubohému poddanému, nepatrnému stínu, jenž před císařským sluncem prchl do nejvzdálenější dálky, právě tobě poslal císař ze svého smrtelného lože poselství. Nakázal poslovi, aby klekl u jeho postele, a do ucha mu pošeptal poselství; tolik mu na něm záleželo, že si je dal znovu opakovat do ucha. Kynutím stvrdil správnost toho, co bylo řečeno. A přede všemi, kdo přihlíželi jeho smrti - všechny překážející stěny jsou strženy a na schodišti, jež se vznáší do šíře i výšky, stojí v kruhu říšští velmožové -, před těmi všemi posla odeslal. Posel se ihned vydal na cestu; silný, nezdolný muž; napřahuje před sebe hned jednu, hned druhou paži, klestí si cestu zástupem; narazí-li na odpor, ukáže na prsa, jež nesou znamení slunce; postupuje též bez nesnází kupředu jak nikdo druhý. Avšak zástup je převeliký; jeho příbytky neberou konce. Jak by letěl, kdyby se před ním otevřelo volné pole, a brzy bys asi na svých dveřích uslyšel nádherné bušení jeho pěstí. Avšak místo toho, jak nadarmo se lopotí, stále ještě se prodírá komnatami vnitřního paláce; nikdy je nezdolá; a i kdyby se mu to podařilo, nic by se tím nezískalo; musil by se probojovat dolů po schodech; a i kdyby se mu to podařilo, nic by se tím nezískalo; bylo by třeba přejít dvory; a za dvory druhý palác, který obemyká první; a opět schody a dvory; a opět palác; a tak dál skrze tisíciletí; a kdyby nakonec vyrazil poslední branou ven - to však se nikdy, nikdy nemůže stát -, leží před ním teprve sídelní město, střed světa, zaplavené svou sedlinou. Tudy nepronikne nikdo, natož s poselstvím nebožtíkovým. - Ty však sedíš u svého okna a sníš o něm, když se blíží večer.
Umělec v hladovění
V posledních desetiletích značně ochabl zájem o umělce v hladovění. Kdežto dříve se vyplatilo pořádat velká představení toho druhu ve vlastní režii, dnes je to naprosto nemožné. Bývaly to jiné časy. Tenkrát se umělcem v hladovění zaobíralo celé město; účast rostla každým okamžikem hladovění; kdekdo chtěl umělce v hladovění vidět aspoň jednou za den; v pozdějších dnech byli abonenti, kteří před malou zamřížovanou klíckou proseděli celé dny; i v noci se konaly exkurze, pro zvýšení účinku se zapalovaly pochodně; za pěkných dnů se klec vynesla pod širé nebe a tu pak předváděli umělce v hladovění zejména dětem; pro dospělé to často bývalo jen vyražení, jehož se účastnili kvůli módě, zato děti s ústy dokořán, držíce se pro jistotu za ruce, hleděly užasle, jak sedí na nastlané slámě celý bledý, v černém trikotu, s mocně vystupujícími žebry, odmítaje dokonce i židli, sem tam zdvořile pokývne, s namáhavým úsměvem odpoví na otázky, i ruku mřížemi prostrčí, aby si sáhli, jak je hubený, potom se však zas docela pohrouží do sebe, nikoho si nevšímá, ani toho, že hodiny, ostatně jediné zařízení v kleci, odbíjejí pro něj tak významný čas, jen hledí před sebe očima téměř zavřenýma a sem tam usrkne vody z maličké sklínky, aby si navlhčil rty.
Kromě střídajících se diváků tu byli i stálí, obecenstvem zvolení hlídači, kupodivu obvykle řezníci, kteří byli vždy najednou tři a měli za úkol ve dne v noci pozorovat umělce v hladovění, aby přece jen snad potají nepojedl nějaké potravy. Byla to však toliko formalita zavedená pro uspokojení mas, neboť zasvěcenci dobře věděli, že umělec v hladovění by během hladovění nikdy, za žádných okolností, ani z donucení nesnědl ani to nejmenší; jeho umělecká čest to nedovolovala. Ne každý hlídač to ovšem dokázal pochopit, stávalo se, že některé noční dozorčí skupiny prováděly dozor velmi ledabyle, schválně se sesedly někde ve vzdáleném koutě a tam se zabraly do karet se zjevným úmyslem dopřát umělci v hladovění menší osvěžení, jež si podle jejich mínění mohl vyndat z nějakých tajných zásob. Nic netrýznilo umělce v hladovění víc než takoví hlídači; byl z nich sklíčen; strašně mu ztěžovali hladovění; někdy přemohl slabost a po celou dobu takové hlídky zpíval, dokud to jen vydržel, aby těm lidem dokázal, jak nespravedlivě ho podezřívali. Ale málo to pomáhalo; jenom pak obdivovali jeho šikovnost, že dovede jíst, i když zpívá. Daleko milejší mu byli hlídači, kteří si sedli až těsně k mříži, nespokojili se s mdlým nočním osvětlením v sále, ale svítili si na něj baterkami, které jim poskytl impresário. Oslnivé světlo ho nijak nerušilo, vždyť spát stejně vůbec nemohl a podřimovat mohl kdykoli, za každého osvětlení a v kteroukoli hodinu, i v přeplněném, hlučném sále. S takovými hlídači rád strávil noc docela bez spaní; byl ochoten s nimi žertovat, vyprávět jim historky ze svého tuláckého života, potom zas vyslechnout jejich vyprávění, všechno jen proto, aby je udržel svěží, aby jim mohl znovu a znovu dokazovat, že v kleci nemá nic k jídlu, a že hladoví tak, jak by to žádný z nich nedokázal. Nejšťastnější však byl, když jim pak ráno na jeho účet přinesli velice bohatou snídani, na niž se po namáhavé probdělé noci vrhli s lačností zdravých mužů. Byli sice i takoví, kdo v této snídani viděli nemístně ovlivňování hlídačů, ale to přece jen zaházelo příliš daleko, a když se jich někdo zeptal, jestli by snad oni byli ochotni převzít noční hlídku v zájmu věci, bez snídaně, ztratili se, ale podezřívat přece jen nepřestali.
To už ovšem patřilo k podezíravosti, jež je s hladověním neodlučitelně spojená. Vždyť nikdo nedokázal sám nepřetržitě střežit umělce v hladovění po všechny ty dny a noci, nikdo tedy nemohl z vlastní zkušenosti vědět, jestli se hladovělo nepřetržitě a bez závady; to mohl vědět jen umělec v hladovění sám, jenom on tedy mohl být zároveň divákem naprosto uspokojeným vlastním hladověním. On však zase nebyl nikdy uspokojen z jiného důvodu. Snad to ani nebylo z hladu; že byl tak vyhublý, až se někteří ke své lítosti vůbec nemohli účastnit představení, neboť se na něho nesnesli dívat, jako spíš z nespokojenosti se sebou samým. Jedině on totiž věděl - jinak ani ze zasvěcených nikdo -, jak lehké je hladovět. Byla to nejlehčí věc na světě. Také se s tím netajil, jenže nikdo mu nevěřil, považovali ho přinejmenším za skromného, ještě spíš však za člověka chtivého reklamy, ne-li dokonce za podvodníka, jemuž se ovšem lehko hladoví, poněvadž si to dovede ulehčit a ještě je tak nestoudný, že se k tomu napolo přizná. To všechno si musel dát líbit, během let si na to i zvykl, ale uvnitř ho ta neuspokojenost ustavičně hryzla a ještě nikdy, po žádné hladovce - to je mu třeba přiznat - neopustil klec dobrovolně. Jako maximální dobu hladovění stanovil impresário čtyřicet dní, nikdy nedovolil hladovět déle, ani ve světových metropolích ne, a to z dobrého důvodu. Podle zkušeností se dal zájem města rozněcovat pozvolna se stupňující reklamou asi tak čtyřicet dní, potom však obecenstvo polevilo, nastal podstatný pokles návštěvnosti; byly tu sice v tomto ohledu jisté rozdíly mezi městy a zeměmi, zpravidla však platilo, že čtyřicet dní je nejdelší doba. Pak se tedy čtyřicátého dne otevřely dveře klece ověnčené květinami, nadšení diváci naplnili amfiteátr, vyhrávala vojenská kapela, do klece vstoupili dva lékaři, aby na umělci v hladovění provedli potřebná měření, výsledky se hlásily megafonem do sálu a posléze vešly dvě mladé dámy, šťastné, že právě na ně padl los, a chystaly se umělce v hladovění odvést z klece po několika schůdcích ke stolečku, na němž byly prostřeny pečlivě vybrané pokrmy pro nemocné. A v tomto okamžiku se umělec v hladovění vždy vzpíral. Vložil sice ještě své na kost vyzáblé paže dobrovolně do vztažených ochotných rukou dam, jež se k němu skláněly, avšak vstát nechtěl. Proč má přestat právě teď, po čtyřiceti dnech? Byl by ještě dlouho vydržel, neomezeně dlouho; proč přestávat právě teď, když je v nejlepším, ba ještě ani ne v nejlepším hladovění? Proč ho chtějí připravit o slávu dalšího hladovění, o slávu stát se nejen největším umělcem v hladovění všech dob, jímž pravděpodobně už je, ale přímo nepochopitelně překonat i sám sebe, neboť cítil, že jeho schopnost hladovět je bezmezná. Proč ten dav, který ho naoko tolik obdivuje, má s ním tolik trpělivosti; když on by vydržel ještě dále hladovět, proč to nechce vydržet dav? Také byl unaven, na slámě se mu sedělo dobře a teď aby se narovnal a vstal a šel jíst, ačkoli už z pouhého pomyšlení na to pociťoval nevolnost, jejíž projevy jen stěží potlačoval z ohledu na dámy. A pohlédl vzhůru do očí těch zdánlivě laskavých, ve skutečnosti však krutých dam a zavrtěl přetěžkou hlavou na slabém krku. Ale potom se stalo to, co se vždycky stávalo. Přišel impresário, beze slova - mluvit se při té hudbě nedalo - zdvihl nad umělcem v hladovění obě paže, jako by vzýval nebesa, aby shlédla na své dílo zde na slámě, na tohoto politováníhodného mučedníka, jímž umělec v hladovění ovšem byl, i když ve zcela jiném smyslu; uchopil umělce v hladovění kolem tenkého pasu, dávaje mu přehnanou opatrností najevo, s jak křehkou bytostí tu má co činit; a odevzdal ho smrtelně bledým dámám, přičemž neopomněl potají s ním trochu zatřást, až se umělci v hladovění bezvládně rozklátily nohy i trup. Teď už umělec v hladovění strpěl vše; hlava spočívala na prsou, vypadalo to, jako by se tam byla přikutálela a z nepochopitelných důvodů se tam držela; tělo měl vychrtlé; nohy se v pudu sebezáchovy pevně tiskly koleny k sobě, ale přece ještě hrabaly do země, jako by to nebyla skutečná zem, tu skutečnou teprve hledají; a veškerá, arci nepatrná váha jeho těla spočívala na jedné z dam, která bezradně, popadajíc dech - takto si ten čestný úřad nepředstavovala - nejprve natahovala krk, jak mohla, aby se aspoň obličejem nedotýkala umělce v hladovění, potom však, když se jí to nedařilo a její šťastnější družka jí nepřicházela na pomoc, nýbrž spokojila se s tím, že před sebou rozechvěle nesla ruku umělce v hladovění, malý raneček kostí, - propukla za nadšeného smíchu celého sálu v pláč a musela být vystřídána sluhou, který tu byl už dávno připraven. Pak došlo na jídlo, z něhož impresário do mdlobně dřímajícího umělce v hladovění trochu vpravil, tlachaje přitom vesele, aby odvedl pozornost od umělcova stavu; poté byl ještě pronesen přípitek obecenstvu, jejž umělec v hladovění impresáriovi údajně pošeptal; orchestr vše podtrhl mocným tušem, lidé se rozcházeli a nikdo neměl právo být nespokojený s tím, co viděl, jen umělec v hladovění, vždy jen on.
Tak žil dlouhá léta s malými pravidelnými přestávkami k oddychu, v zdánlivém lesku, uctíván světem, přitom však většinou v zasmušilé náladě, která byla čím dál zasmušilejší, neboť nikdo ji nebyl s to brát vážně. Čím ho také utěšit? Co si mohl ještě přát? A když se někdy našel dobrák, který ho politoval a pokoušel se mu vysvětlit, že ten smutek pochází patrně z hladu, mohlo se zvlášť v pokročilé době hladovky stát, že umělec v hladovění odpověděl výbuchem zuřivosti a k všeobecnému zděšení začal jak zvíře lomcovat mřížemi. Avšak v takových situacích impresário používal svého oblíbeného trestu. Omluvil umělce v hladovění před shromážděným obecenstvem, přiznal, že jeho chování lze omluvit jen podrážděností, kterou vzbuzuje hladovění a již sytí lidé nemohou jen tak pochopit; v souvislosti s tím se zmínil též o stejně vysvětlitelném tvrzení umělce v hladovění, že by mohl hladovět ještě mnohem déle, než hladověl; chválil vznešené úsilí, dobrou vůli, veliké sebezapření, které jsou v tom tvrzení nepochybně obsaženy; potom se ale snažil vyvrátit toto tvrzení docela prostě tím, že předložil a zároveň prodával fotografie zobrazující umělce v hladovění v čtyřicátý den hladovky, v posteli, vysílením skoro bez sebe. Toto překrucováni pravdy, jež umělec v hladovění sice dobře znal, ale jež ho vždy znovu přímo ochromovalo, bylo pro něho přespříliš. Co vlastně bylo následkem předčasného ukončení hladovky, uvádělo se tu jako příčina! S touto pošetilostí, s tímto světem plným pošetilostí nebylo možno bojovat. Pokaždé ještě s důvěrou a dychtivě naslouchal u mříží impresáriovi, ale když přišly na řadu fotografie, pustil se vždycky mříží, s povzdechem se svalil na slámu a uspokojené obecenstvo mohlo opět přistoupit blíž a prohlédnout si ho.
Když svědkové těchto scén si po létech na to vzpomínali, často už sami sebe nechápali. Mezitím došlo totiž k onomu zmíněnému obratu; stalo se to skoro rázem; snad to mělo hlubší důvody, ale kdo by po nich pátral; buď jak buď, jednoho dne shledal zhýčkaný umělec v hladovění, že dav chtivý zábavy ho opustil a raději se hrne za jinou podívanou. Ještě jednou s ním impresário proletěl půl Evropy, aby zjistil, neobjeví-li se ještě tu a tam bývalý zájem; všechno nadarmo; jako by se potají domluvili, všude se vyvinul takřka odpor k exhibicím v hladovění. Samozřejmě že ve skutečnosti k tomu nemohlo dojít najednou a teprve teď dodatečně si člověk vzpomínal na některé příznaky, jimž v dobách opojných úspěchů nevěnoval dost pozornosti a dost je nepotlačoval, ale teď bylo příliš pozdě něco proti nim podnikat. Bylo sice jisto, že jednou opět přijde doba i na hladovění, ale to nebyla pro žijící žádná útěcha. Co měl teď umělec v hladovění dělat? Člověk, jenž býval obklopen jásotem tisíců, nemohl se ukazovat v kočovných cirkusech po jarmarcích, a na to, aby se chopil jiného povolání, byl umělec v hladovění nejen příliš stár, ale především příliš fanaticky oddán hladovění. I rozloučil se s impresáriem, druhem svého života, jemuž nebylo rovno, a dal se angažovat jedním velikým cirkusem; na smluvní podmínky se ani nepodíval, aby šetřil svůj jemnocit.
Takový veliký cirkus s nesčíslným množstvím lidí stále se vzájemně vyrovnávajících a doplňujících, zvířat a aparátů, může upotřebit kdykoli každého, i umělce v hladovění, má-li ovšem přiměřeně skromné nároky, a kromě toho byl v tomto zvláštním případě angažován nejen umělec v hladovění sám, ale i jeho dávno proslulé jméno, ba při svéráznosti tohoto umění, jehož neubývá s přibývajícím věkem, se ani nedalo říci, že se vysloužilý umělec, který už nestojí na vrcholu své dráhy, hodlá uchýlit do poklidného místa v cirkuse, naopak, umělec v hladovění ujišťoval, a nebylo proč tomu nevěřit, že hladoví stejně dobře jako dříve, ba tvrdil dokonce, že nechají-li to na něm, jak mu ochotně slíbili, teprve teď vlastně uvede svět v oprávněný úžas, jenže toto tvrzení vzhledem k dobové náladě, na niž umělec v hladovění v svém zápalu snadno zapomněl, vyvolalo u odborníků pouze úsměv.
Vlastně však ani umělec v hladovění nezavíral oči před skutečnými poměry a bral jako samozřejmost, že ho s jeho klecí nepostavili doprostřed manéže jako parádní číslo, nýbrž že ho usadili ven na celkem velmi dobře přístupné místo poblíž stájí. Kolem klece byly veliké, pestře malované nápisy, které oznamovaly, co je tu k vidění. Když se o přestávkách mezi programem obecenstvo tlačilo ke stájím podívat se na zvířata, téměř nevyhnutelně procházelo kolem umělce v hladovění a na chvilku se tam zastavilo, možná že by u něho byli setrvali déle, kdyby lidé, kteří se tlačili úzkou chodbou za nimi a nechápali to zdržování na cestě k vytouženým stájím, nebyli znemožnili delší klidné prohlížení. To byl také důvod, proč se umělec v hladovění celý třásl před touto návštěvní dobou, ačkoli ona byla smyslem jeho života a přirozeně po ní toužil. První dobu se nemohl přestávek ani dočkat; u vytržení hleděl vstříc valícímu se davu, jenže až příliš brzy se přesvědčil - ani nejtvrdošíjnější, skoro uvědomělý sebeklam neodolal zkušenosti -, že se ti lidé, zpravidla záměrně, přicházejí vždy, bez výjimky a výhradně podívat na zvěřinec. Ale pohled zdálky býval pořád ještě to nejkrásnější. Neboť jakmile dorazili až k němu, ihned se kolem něho rozzuřil povyk a nadávky znovu a znovu se vytvářejících stran, té, která si ho chtěla pohodlně prohlížet, ne snad z pochopení, ale z rozmaru a vzdoru - a tahle právě byla brzy umělci nejprotivnější -, a oné druhé, která toužila jedině po stájích. Když přešel velký houf, objevili se opozdilci a ti ovšem, ačkoli jim nic nebránilo, aby postáli, jak dlouho budou chtít, chvátali kolem dlouhými kroky, téměř se neohlížejíce napravo nalevo, jen aby byli včas u zvířat. Ani se zvlášť často nepoštěstilo, aby přišel otec rodiny s dítky, prstem ukázal na umělce v hladovění, obšírně vysvětlil, oč tu běží, o někdejších dobách vykládal, kdy navštěvoval podobná, jenže nesrovnatelně velkolepější představení, a dítka, nepřipravená dostatečně školou ani životem, pak sice stále ještě nic nechápala - co pro ně znamenalo hladovění? -, ale přece jen lesk jejich zvídavých očí prozrazoval cosi z nyvých, příštích, milosrdnějších časů. Snad, říkával si někdy umělec v hladovění, by se přece jen všechno trochu zlepšilo, kdyby neměl stanoviště tak blízko stájím. Lidem se tím pak příliš usnadňovala volba, nemluvě o tom, že ho velmi urážely a trvale trápily výpary stájí, neklid zvířat v noci, roznášení syrového masa šelmám, řev při krmení. Ale netroufal si stěžovat na ředitelství; koneckonců měl zvířatům co děkovat za ty zástupy návštěvníků, mezi nimiž se tu a tam mohl najít i jeden určený jemu, a kdoví kam by ho strčili, kdyby je upozornil na svou existenci a tím i na to, že je, přesně vzato, jen překážkou na cestě ke stájím.
Malou překážkou ovšem, čím dál menší a menší překážkou. Lidé si už zvykli na tu podivnou věc, že se v dnešní době chce někdo dožadovat pozornosti pro umělce v hladovění, a tím, že si zvykli, byl nad ním vysloven ortel. Mohl si hladovět, jak uměl, a on to dělal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se někomu vyložit umění hladovět! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat. Krásné nápisy zašly špínou a byly nečitelné, strhli je, nikomu ani nenapadlo, aby je nahradil; tabulka s počtem prohladovělých dnů, již zpočátku den co den pečlivě upravovali, se už dávno nezměnila, neboť po prvních týdnech omrzela personál i tato nepatrná práce; a tak hladověl sice umělec v hladovění dál, jak o tom kdysi míval, dařilo se mu to bez námahy, jak to tenkrát předvídal, ale nikdo nepočítal dny, nikdo, ani umělec v hladovění sám nevěděl, jaký podává výkon, a kolem srdce mu začalo být těžko. A když se tu jednou za čas zastavil nějaký darmošlap, posmíval se starému číslu a vedl řeči o podvodu, pak to byla v tomto ohledu ta nejhloupější lež, jakou si mohla vymyslet lhostejnost a vrozená zlomyslnost, protože nepodváděl umělec, ten pracoval poctivě, ale svět ho šidil o jeho mzdu.
Avšak opět minulo mnoho dnů a i to skončilo. Jednou si jeden z dozorců všiml té klece a zeptal se sluhy, proč zde takovou dobře použitelnou klec se shnilou slámou nechávají zbytečně stát; nikdo nevěděl, až si pak jeden díky tabulce s číslem vzpomněl na umělce v hladovění. Tyčemi rozhrnuli slámu a vespod nalezli umělce v hladovění. "Ty pořád ještě hladovíš?" zeptal se dozorce, "kdy už konečně přestaneš?" "Odpusťte mi všichni," zašeptal umělec v hladovění; jen dozorce, který držel ucho u mříže, mu rozuměl. "Samozřejmě," řekl dozorce a dotkl se prstem čela, aby personálu naznačil umělcův stav, "odpouštíme ti." "Pořád jsem jen chtěl, abyste obdivovali mě hladovění," řekl umělec v hladovění. "Také je obdivujeme," řekl dozorce vlídně. "Ale neměli byste je obdivovat," řekl umělec v hladovění. "Nu, tak je tedy neobdivujeme," řekl dozorce, "pročpak je nemáme obdivovat?" "Protože já hladovět musím, nemohu jinak," řekl umělec v hladovění. "To se podívejme," řekl dozorce, "pročpak nemůžeš jinak?" "Protože," řekl umělec v hladovění, zvedl trochu hlavičku a s ústy našpulenými jako k polibku mluvil dozorci rovnou do ucha, aby mu nic neuniklo, "protože jsem nemohl najít pokrm, který by mi chutnal. Kdybych jej byl našel, věř mi, že bych nebyl dělal rozruch a najedl bych se dosyta jako ty a všichni ostatní." To byla poslední slova, ale v jeho zlomeném pohledu bylo ještě pevné, i když ne už pyšné přesvědčení, že hladoví dál.
"Teď to tu dejte do pořádku!" řekl dozorce a umělce v hladovění pochovali i se slámou. Do klece však dali mladého pardála. I ten nejtupější duch se citelně osvěžil pohledem na toto divoké zvíře převalující se v té dávno zpustlé kleci. Jemu nechybělo nic. Hlídači mu bez dlouhého rozmýšlení nosili potravu, která mu chutnala; ani svobodu podle všeho nepostrádal; toto ušlechtilé, vším potřebným až k prasknutí oplývající tělo jako by i svobodu nosilo s sebou; jako by mu vězela kdesi v chrupu; a radost ze života mu sálala z tlamy tak mocně, že jí diváci stěží odolávali. Avšak přemohli se, tísnili se kolem klece a nechtěli se hnout z místa.
OKNO DO ULICE
Kdo žije opuštěně a přitom by se rád tu a tam někam připojil, komu se vzhledem k proměnám denní doby, počasí, poměrů v zaměstnání a podobně zachce uvidět nějakou, jedno jakou, paži, jíž by se mohl zachytit - ten se dlouho neobejde bez okna do ulice. A je-li to s ním takové, že vůbec nic nehledá a přistupuje k oknu pouze jako unavený muž s očima přejíždějícíma sem tam mezi obecenstvem a oblohou a brání se a jen trochu zakloní hlavu, pak ho strhnou koně dole do sledu vozů a rámusu, a tím tedy konečně do lidské pospolitosti.
BRATROVRAŽDA
Je prokázáno, že k vraždě došlo takto:
Schmar, vrah, se postavil za měsíčné noci kolem deváté hodiny večer na roh, kolem něhož musel Wese, oběť; zahnout z ulice, kde měl kancelář, do ulice, kde bydlel.
Studený, každého prochvívající noční vzduch. Ale Schmar měl na sobě jen lehké modré šaty; kabátek měl nadto rozepnutý. Necítil chlad; vždyť se ustavičně pohyboval. Vražednou zbraň, napolo bajonet, napolo kuchyňský nůž, držel stále úplně obnaženou za rukojeť. Prohlížel si nůž proti měsíčnímu světlu; ostří se zablýsklo; Schmarovi to nestačilo; křísl jím o cihlu v dláždění, až jiskry odlétly; asi toho litoval; aby škodu napravil, přejel jím jako smyčcem po podrážce a stoje předkloněn na jedné noze naslouchal zvuku nože jedoucího po střevíci a zároveň nahlížel do osudné postranní ulice.
Proč tohle všechno strpěl soukromník Pallas, který vše nablízku pozoroval ze svého okna v druhém po schodí? Dohlédni dna lidské duše! S vyhrnutým límcem, v županu přepásaném kolem rozložitého břicha, potřásaje hlavou díval se dolů.
O pět domů dál šikmo naproti paní Wesová s liščím kožichem přes noční košili vyhlížela svého muže, který se dnes nezvykle dlouho zdržel.
Konečně se od dveří Wesovy kanceláře rozězní zvonek, příliš hlasitě na domovní zvonek, po celém městě až vzhůru k nebi, a Wese, ten noční dříč, vyjde z domu, zde v ulici ještě neviditelný, pouze znamením zvonku ohlášený; už sčítá dláždění jeho pokojné kroky.
Pallas se hluboko vykloní; nesmí nic propást. Paní Wesová, uklidněna zvonkem, s třesknutím zavře okno. Schmar však pokleká; a že v tu chvíli není jinde obnažen, tiskne jen tvář a ruce ke kamenům; vše křehne mrazem, Schmar však žhne
Zrovna na hranici obou ulic zastaví se Wese, jen holí se opírá do druhé ulice. Rozmar. Noční nebe ho upoutalo, temná modř a zlato. Nic nevěda pohlédne vzhůru, nic nevěda pohladí si pod nadzvednutým kloboukem vlasy; ani hnutí nahoře, jež by mu naznačilo nějbližší budoucnost; vše zůstává na svém nesmyslném, nevyzpytatelném místě. Samo o sobě je naprosto rozumné, že Wese jde dál, jenže on jde na nůž Schmarovi.
"Wese!" vzkřikne Schmar, stojí na špičkách, ruku vztaženou, nůž prudce napřažený. "Wese! Marně čeká Julie!" A zleva do krku a zprava do krku a do třetice hluboko do břicha bodne Schmar. Vodní krysa, rozpárána, vydává podobný zvuk jako Wese.
"Dokonáno," řekne Schmar a mrští nožem, zbytečnou a zkrvavenou přítěží, hned vedle o zeď domu. "Blaženství vraždy! Úleva, rozlet z proudící cizí krve. Wese, starý noční stíne, příteli, kumpáne od piva, temná půda ulice tě vsákne. Proč nejsi prostě krvavá bublina, abych si na tebe sedl a tys dočista zmizel. Nevyplní se vše, nedozrály všechny blažené sny, tvé těžké ostatky tu leží, nepřístupny už kopancům. Co znamená ta němá otázka, kterou mi kladeš?"
Pallas, jehož tělo se překotně zalyká vším svým jedem, stojí mezi rozlétnuvšími se křídly domovních dveří. "Schmare! Schmare! Vše jsem viděl, neuniklo nic." Pallas a Schmar zkoumavě hledí jeden na druhého. Pallas je uspokojen, Schmar neví, co si myslet.
Paní Wesová, z obou stran obklopena houfem lidu, spěchá sem s tváří hrůzou zestárlou. Kožich se rozvírá, ona se vrhá na Wesa, tělo v noční košili náleží jemu, kožich, uzavírající se nad manželským párem jak trávník nad hrobem, náleží davu.
Schmar, s námahou polykaje hnus, tiskne ústa na rameno strážníka, jenž ho svižným krokem odvádí pryč.
VÝLET DO HOR
"Nevím," zvolal jsem nezvučně, "já nevím. Jestli nikdo nepřijde, tak prostě nikdo nepřijde. Nikomu jsem nic zlého neudělal, nikdo neudělal nic zlého mně, ale nikdo mi nechce pomoci. Pořád nikdo. Ale přece tomu tak není. Až na to, že mi nikdo nepomůže - jinak by to bylo pěkné, samí Nikdové. Docela rád - pročpak ne - bych si vyšel na výlet ve společnosti samých Nikdů. Ovšemže do hor, kam jinam? Jak se ti Nikdové na sebe tlačí, ta spousta paží, natahujících se jedna přes druhou a zavěšených do sebe, ta spousta nohou na krůček od sebe vzdálených! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jenom tak, vítr profukuje štěrbinami mezi našimi údy. Hrdla se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme."
SEN
Josef K. měl sen:
Byl krásný den a K. si chtěl vyjít na procházku.
Ale sotva učinil dva kroky, už byl na hřbitově. Byly tam velice umělé, neprakticky točité cestičky, on však, neochvějně se vznášeje, klouzal po jedné takové cestičce jako po dravé vodě. Již z dálky zpozoroval čerstvě navršený hrob, u něhož se chtěl zastavit. Ten hrob ho k sobě téměř vábil a on ani nevěřil, že k němu dost rychle dorazí. Chvílemi však ztrácel hrob z očí, zakrývaly mu jej prapory, jež se kroutily a mocně na sebe narážely; praporečníky vidět nebylo, ale vypadalo to, jako by tu všechno jen jásalo.
Upíraje ještě pohled do dálky, uviděl najednou onen hrob u cesty vedle sebe, ba skoro už za sebou. Honem skočil na trávu. Protože cesta se pod jeho odskakující nohou hnala dál, zapoptácel se a upadl rovnou před hrobem na kolena. Dva muži stáli za hrobem a ve vzduchu mezi sebou drželi náhrobní kámen; jak se K. objevil, vrazili kámen do země a on stál jako zazděný. Ihned vylezl z jednoho křoví třetí muž, v němž K. rázem poznal umělce. Měl na sobě jen kalhoty a špatně zapjatou košili; na hlavě měl sametovou čapku; v ruce držel obyčejnou tužku, a jak se blížil, už jí črtal do vzduchu postavy.
Tuto tužku nasadil teď nahoře na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil předklonit, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal : "Zde odpočívá -" Každé písmeno bylo čisté a krásné, hluboko vryté a dokonale zlaté. Když napsal ta dvě slova, ohlédl se po K-ovi; K., který se nemohl dočkat, jak bude nápis pokračovat, se o muže nestaral, ale hleděl jen na kámen. Muž se opravdu chystal psát dál, ale nešlo to, cosi překáželo, tužka mu klesla a on se znovu ohlédl po K-ovi. Tu K. pohlédl na umělce a všiml si, že umělec je ve velkých rozpacích, jejichž příčinu však nedovede vypovědět. Všechna jeho dřívější čilost byla ta tam. I K. z toho zrozpačitěl, bezmocně na sebe hleděli; bylo tu jakési ošklivé nedorozumnění, jež žádný z nich nedovedl rozptýlit. Vtom se nevhodně ozval i zvoneček ze hřbitovní kaple, avšak umělec zamával zdviženou rukou a zvoneček zmlkl. Po chvilce začal znovu; tentokrát docela tiše a bez zvláštního vybídnutí hned ustal; jako by si chtěl jen vyzkoušet svůj zvuk. K. byl zoufalý z umělcovy situace, rozplakal se a dlouho vzlykal do dlaní. Umělec počkal, až se K. uklidní, a pak se přece jen odhodlal psát dál, neboť jiné východisko nenašel. První čárka, kterou udělal, byla pro K. vysvobozením, umělec ji však provedl zřejmě jen s krajním odporem; písmo už také nebylo tak pěkné, především zlata jako by se nedostávalo, bledě a nejistě se táhla čára, vzniklo příliš veliké písmeno. Bylo to J, málem už bylo dokončeno, vtom umělec zuřivě dupl na hrob, až hlína kolem vylétla do výšky. Konečně K. pochopil; na odprošování už nebylo kdy; všemi prsty se zaryl do země, jež téměř nekladla odpor; všechno se zdálo přichystáno; jen naoko byla navršena tenká vrstva hlíny; hned pod ní se rozevřela veliká jáma se strmými stěnami a K., obrácen jemným zavanutím naznak, do ní sklesl. Zatímco ho však už dole přijala neproniknutelná hlubina a on ještě nadzvedl hlavu, jeho jméno nahoře se s mohutnými okrasami hnalo po kameni vpřed.
Uchvácen tou podívanou procitl.
Diskusní téma: Fanz Kafka - Povídky
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.