Moderní doba je společně se satirou Diktátor (1940) patrně nejpolitičtějším filmem Charlese Chaplina. Předmětem jeho kritiky se stala postupující industrializace lidského světa, která sice znamenala efektivitu továrenské výroby, ale zároveň odcizila vlastní pracovní proces a připravila řadu lidí o práci. Snímek tak velmi bystře reagoval na dopad Velké hospodářské krize, která v 30. létech doslova zalomcovala životy většiny obyvatel USA. I navzdory těmto okolnostem a projevům Chaplinova nevybíravého satirického tónu vyniká Moderní doba zejména v humorné linii, kde se autorovi podařilo propojit poetiku němé grotesky s estetikou zvukového filmu.

Tulák Charlie pracuje jako dělník u pásové výroby, což má za následek, že se jednoho dne pomate na rozumu a přijde o své místo v továrně. Jako nezaměstnaný se snaží přežít ve světě, který je poznamenán společenskými problémy a všudypřítomným zmatkem. Velkou roli přitom sehrává i náhoda, s jejíž přispěním se Tulák objevuje v těch nejchoulostivějších situacích a často se tak stává nedobrovolným hrdinou i smolařem v jedné osobě – příznačná je scéna, ve které Chaplin naprosto omylem vyvolá komunistickou demonstraci. Tulák je zcela apolitická postava, kterou charakterizuje spíše touha po každodenním klidu, pravidelném jídle a spokojeném životě. Do okolního, přetechnizovaného světa zkrátka nepatří a nerozumí mu. Chaplinův marný souboj se stroji se i proto řadí mezi nejlepší pasáže filmu. Zároveň je živoucím důkazem komikova smyslu pro rytmus, který se zakládá na průběžném opakování a nejrůznějších stereotypních smyčkách – Charlie obětí „krmícího stroje“, gag s přetrvávajícím „tikem“ v rukou, jež je důsledkem celodenní práce u pásové výroby.

Podobně jako ve Světlech velkoměsta (1931) i v Moderní době využíval Chaplin zvuk spíše sporadicky, ale i tak byla řada komických situací postavena právě na koncepční přítomnosti dialogů, ruchů a nejrůznějších zvukových efektů – kručení v břiše, zvuky nejrůznějších přístrojů a technologií. Tulák zde dokonce poprvé promluví, resp. zazpívá píseň v nesrozumitelném jazyce. Ale i nadále se vyjadřuje prostřednictvím těla, humorných gest a mimiky. Tyto komunikační schopnosti působí v moderním světě téměř anachronicky a vyvolávají proto řadu komických situací. Chaplinův hrdina je zkrátka bezelstný človíček, který se objevil v prostředí, do něhož se nehodí a kde jsou veškeré pozitivní lidské hodnoty zkrátka nedostačující. Koneckonců podobný pocit svíral i Chaplina samotného. Zvukový film ho uvrhl do pozice, kdy se musel rozhodovat, zda-li jít s dobou a přijmout tento pokrok, nebo být věrný poetice němého filmu, což ho v očích mnoha kritiků automaticky odsouvalo do pozice zpátečnického režiséra. Teprve tíživé okolnosti přiměly Chaplina naplno promluvit, a to v protiválečné satiře Diktátor.

Lukáš Masner