Sergej Michailovič Ejzenštejn
Křižník Potěmkin
Křižník Potěmkin byl natočen v poměrně krátké době v Oděse za účasti několika herců, místního obyvatelstva a námořnictva. Sergej Ejzenštejn v něm zobrazuje klíčové události revolučního roku 1905 a svůj zájem soustředí zejména na vzpouru na křižníku Potěmkin. Po vzoru antické tragédie rozdělil film do pěti dějství – kapitol (Začátek vzpoury, Povstání, Pohřeb Vakulinčuka, Masakr na oděských schodech a Vítězná plavba) a hrdinou svého dramatu neučinil individualitu, ale masu – zástup lidí tvořících dějiny. Na davových scénách se podílelo leckdy i 10 000 osob a Ejzenštejn zde mohl uplatnit avantgardní principy „masové pantomimy”, které již dříve vyzkoušel na divadle. Dílo oslavuje sílu solidarity, ale režisér v něm především dokázal využít nové formální postupy, které znamenaly výrazný zlom ve vývoji filmové řeči. V jeho tzv. intelektuální montáži statické záběry přerušují vrcholně expresivní scény a patos a napětí vzrůstá s rytmickým střídáním obrazových pasáží i mezititulků, což se Ejzenštejnovi nejlépe podařilo aplikovat ve scéně masakru na oděských schodech, která v divákovi dokáže evokovat skutečný pocit hrůzy. Film se – pro své případné negativní působení na diváky a kvůli podněcování k revoluci – dostával na plátna kin všude na světě v cenzurou okleštěné podobě a nemilosrdné zásahy do jeho celistvosti jej zbavovaly původní působivosti. V roce 1950 byl ozvučen a hudbu k němu složil Nikolaj Krjukov. V letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu označilo za „nejlepší film všech dob”.
Scéna masakru z Oděského schodiště v doprovodu hudby Dmitrije Šostakoviče.
Křižník Potěmkin v interpretaci Pet Shop Boys
Christoph Pajer a jeho hudební doprovod filmového díla
80 let po slavné premiéře němého Eisensteinova filmu jej opatřili novou hudební interpretaci nejen Pet Shop Boys, ale i rakouský hudebník Christoph Pajer. Základem jeho filmové hudby je zvuk, nahraný a upravený v domácím studiu, doplněný živě hranou elektrickou kytarou a houslemi. Hutný, experimentálně elektronický soundtrack sleduje příběh a střih mistrovského díla světové avantgardy a posunuje celkové vyznění filmu do aktuální podoby. Christoph Pajer je členem skupin Metamorphosis, Boo a Ground/lift.
https://pajer.klingt.org
Osudem Křižníku Potěmkin bylo ztratit se v interpretacích. Ejzenštejn sám byl první, kdo o filmu přemýšlel tak, aby o něm byli nuceni přemýšlet ostatní. A vskutku: více citovaný a interpretovaný film bys v dějinách kinematografie hledal jen stěží. Potěmkin se v našich vzpomínkách vynořuje jako rozsekaný do klíčových, tisíckrát v galeriích, na přednáškách a v jiných filmech citovaných sekvencí; zapadl pod texty a analýzy, stalo se z něj exemplum, reference. Tak jako Hamletovo 'být, či nebýt', jsou oděské schody, beznohý muž, červavé maso, loď a mlha definitivně vytrženým, odloučeným materiálem, jehož působivost je beznadějně zprostředkovaná kontextem analýzy či díla, které k němu odkazuje.Je vůbec možné vsadit Křižník Potěmkin zpět do jeho vlastního těla? Lze přimět diváka, aby film viděl jakoby poprvé, jakoby nikdy dřív? Jak navrátit filmu jeho vlastní působnost? Volám zde po renesanci nikoli filmu, ale filmového prožitku: avšak je-li tělo filmu definitivně rozstrkané po knihovnách a univerzitách, jsou-li dané kusy filmového pásu tak 'profláklé', že se na ně už prostě nemusíme dívat, pak je film sám (resp. to polo-abstraktní, do knih takřka vysublimované torzo filmu) paradoxně překážkou ; avšak zároveň základní podmínkou! ; bezprostředního filmového zážitku.
Tenhle paradox může představovat jeden z důvodů, proč Křižník Potěmkin tak přitahuje muzikanty a skladatele napříč generacemi i žánry. Hudba a zvuk, jež jsou přinejmenším z dnešního úhlu považovány za pouhou doprovodnou složku (tím spíše a, dodávám, tím bezdůvodněji u hudebních projekcí tzv. němých filmů, které bývají inzerovány jako 's doprovodem hudby'), se za jistých okolností mohou stát dokonce vlastním tělem filmu, působící příčinou filmového prožitku.
Otázku, co je doprovodem filmu zda hudba či obraz nové zhudebnění Křižníku Potěmkin Christopha Pajera vzbuzuje, většinou ji však nechává bez odpovědi. Není pochyb, že jeho hudba má na hony daleko od konformně najazzlých produkcí profesních doprovázečů němých filmů, kteří své mistrovství spatřují v dokonalém podřízení se filmovému ději a v co nejvěrnějším napodobení, když už ne přímo rozhádaných hlasů, vrzání schodiště či mňouknutí kočky, tak alespoň veselí a rozjásanosti svatby, vážnosti a smutku pohřbu, prostě atmosféry zobrazované události. Pajer svou hudbu odmítá přiblížit imaginárnímu zvuku obrazu nejen tam, kde se to přímo nabízí, ale často se rozchází i s precizní rytmikou snímku a nechává své tóny volně obtékat juxtapozice obrazů. Pajerova hudba však není ani naprosto mimoběžný, paralelní projev záhadně inspirované mysli umělcovy není nahrávkou, která je k obrazům pouze přiložená. Hudba s obrazy komunikuje a často je to ještě silnější: je do nich zaklíněna jako by s nimi zápasila. Například třetí část: zvěst o vzpouře na křižníku Potěmkin se dostane do města společně s mrtvým tělem jejího iniciátora. Zpráva se rozšiřuje, mrtvolu obklopuje větší a větší dav lidí, kamera snímá zástupy a masy rojící se na břehu, pak truchlící tváře všechny ženy jsou vdovy, všichni muži bratři zesnulého ; a nakonec proměnu smutku v odpor, nakažení se vzpourou. Jak vypadá tradiční hudební doprovod takové pasáže? Zvětšování masy je napodobeno nárůstem počtu či hlasitosti nástrojů, truchlení steny smičců, každá zobrazená slza vlastním tónem a proměna stavu mysli aktérů sílící revoluční melodií.
Co na to Pajer? Během celé pasáže nechává promlouvat nesrozumitelný roj zvuků bez vůdčí melodie či pravidelného rytmu a nedává prostor ani proměně emoce, kterou obrazy tak jednoznačně ilustrují. Jediné skutečné tóny z jeho souhluků vystoupí, když se objeví titulek: 'jeden za všechny, všichni za jednoho.' Nemají však podobu jásavého rozpoznání vlastní síly masy, ale připomínají spíše umíráček. Co tedy Pajerova hudba dané pasáže evokuje? Cítíme v ní především Oděsu: moře, temné vlny odkaz k lyrickým obrazům ze tmy se nořícího přístavu. Cítíme v ní také budoucí zkázu, nesmyslně kruté krveprolití. Ale především: onen shluk pípání, škrábání, mručení, různě zbarvených tónů atd. jde proti Ejzenštejnově celým filmem prostupující představě o síle masy: hudební složky si navzájem nerozumí, v hudbě je příliš mnoho hlasů jako by každý z toho desetitisícového zástupu mluvil jiným jazykem. Tam, kde Ejzenštejn říká 'jeden', Pajer odpovídá 'mnohost'. Za komentář stojí ještě přinejmenším jedna pasáž: svého druhu hudebním vtipem je náhlé přetržení proudu zvuků, které nás překvapí hned po úvodní pasáži filmu. Zvuková stopa se zklidňuje do jednolitého hrčení, které zní jako vada přístroje. Připomnělo mi to 'aparátový hluk', o kterém mluví Rick Altman jako o teoretiky zapomenuté složce filmové události. Onen překvapivě nehudební rachot však asociuje nejen technické zázemí filmového média, ale i stáří filmu jako by se filmový pás měl každou chvíli nadobro roztrhnout, promítačka rozpadnout, jako by událost, které je divák součástí, byla neopakovatelná, poslední projekce.
Dovětek autora blogu.
Filmové dílo Ejzenštejnovo vzniklo ve spolupráci se scénáristkou Ninou F. Agadžanovou k připravovaným oslavám dvacátého výročí revoluce v roce 1905.Podnětem a inspirací se stala Babelovo kniha Rudá jízda.Objemný scénář s pracovním názvem Rok pátý byl ovšem příliš rozsáhlý k realizaci filmu. Ejzenštejn se proto soustředil jen na jednu epizodu pojednávající o vzpouře námořníků z křižníku Potěmkin.
Film je koncipován jako antická tragédie a obsahuje pět částí dramatické stavby díla.Ejzenštejnovým záměrem bylo učinit hrdinou nikoli jednotlivce,ale masu lidí,přesně v intencích ideologie na jejímž základě dílo vzniko,jako politická objednávka a propaganda komunistických ideálů.Ejzenštejnův Křižník Potěmkin se přímo nabízí,provokuje v dobrém slova smyslu láká být interpretován i současnými hudebníky.
Aktaulizované verze hudební postmoderny(nebo pop - moderny?) Ejzenštejnova filmového díla v podání Pet Shop Boys, nebo hudba rakouského skladatele Christopha Pajera jsou toho dokladem. Jsou -li tyto aktualizované interpretace filmové hudby nosnějšími a přínosnějšími uměleckými počiny je diskutabilní.V každém případě,přesně vystihují jeden obecný rys současné kultury, totiž zcela splňují a naplňují obsah pojmu posmodernismu, jeho pluralitu a interpretační svobodu.
Diskusní téma: Sergej Michailovič Ejzenštejn Křižník Potěmkin
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.