A když hovoříme o umělecké ošklivosti, vzpomeňme si, že téměř ve všech estetických teoriích, přinejmenším od starého Řecka do dnešní doby, se uznávalo, že jakákoli forma ošklivosti může být vykoupena svým věrným a působivým uměleckým znázorněním.
(Umberto Eco: Dějiny ošklivosti)
Joel - Peter Witkin
Ošklivost ve výtvarném umění, zejména extrémě koncipovaná díla, jaká kupříkladu presentuje prostřednictvím svých fotografií Joel – Peter Witkin je často v obecném povědomí chápána v kondradikci k estetice ,,krásného umění,, tedy umění obraznosti vyvolávající libé počitky.Potíž s vymezováním pojmů v oblasti estetiky umění souvisí s jevem dvou protichůdných komponentů přítomných v uměleckém díle. Do hry totiž vstupuje statický a dynamický model obraznosti. Jednoduše řečeno, krása je statická,chladná, sterilní a falešná,skrývající podstatu pravdivé výpovědi o světě každodenní skušenosti, oproti dynamickému modelu ztvárnění, který může mít jako nedílnou součást díla zabudované komponenty odvrácené a temné stránky lidské psýchy. Umělce nelze vinit ze zvrávenosti mysli a extrémího narsismu libujícího si v estetice ošklivosti, ve světě, kde hnus a ošklivost dotěrné reality útočí na smyslové vnímání a přináší dostatek důkazů své nemorální zvrácenosti,zejména obludné absurdity mocenských struktur vládnoucí světu.V této souvislosti nelze opomenout zásadní význam existencionalismu a jedeno se ztěžejních děl literatury XX. století,totiž Sartrovu novelu s příznačným názvem Hnus.
Se zjevným odkazem na satirickou báseń Loď bláznů Sebastiana Branta, kterou dále zpopularizoval Hieronymus Bosch na stejnojmenném obrazu., je fotografie Witkinova citací na Vor Medúzy, Le Radeau de la Méduse (1817-1818) a ukazuje bláznovství světa v realných konturách současnosti. Neobaroko a dějiny šílenství jako metafora, která svým moralismem má mnohem blíž k světu pravdivého zření skutečného světa spíše, než krásné, prefabrikované a mdlé obrazy falešného patritotismu a poktytectví.
Jean – Paul Sartre: Hnus
,,…Vše je bezdůvodné, tento park, toto město i já. Když se stane, že si to člověk uvědomí, zvedne se mu žaludek a všechno se začne vznášet jako onehdy v Dostaveníčku železničářů: to je Nevolnost.;
„…S námahou žvýkám kousek chleba, protože se nemohu odhodlat ho spolknout. Lidé. Je třeba milovat lidi. Lidé jsou obdivuhodní. Je mi na zvracení - a náhle je to tu: Nevolnost.“ …všichni jak tu jsme, jíme, pojídáme, popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom není žádný důvod proč existovat.“ ,,…Nejasně jsem snil o tom, že se odstraním, abych alespoň zničil jednu přespočetnou existenci. Ale i má smrt by byla přespočetná. Přespočetná by byla i má mrtvola, má krev na těchto kaméncích, mezi těmito rostlinami v hloubi usmívající se zahrady. A rozežrané maso by bylo přespočetné v zemi, jež by je přijala, konečně i mé kosti, očištěné, oloupané, čisté a hladké jako zuby, by byly přespočetné: byl jsem přespočetný navěky.“ „…Já se, já se přežívám, opakuje Anny těžce. Co jí můžu říct? Copak znám nějaké důvody proč žít? Nejsem zoufalý jako ona, protože jsem nikdy nic zvláštního neočekával. Jsem spíš… udiven tím životem, jenž mi byl dán…dán pro nic.“
„Obdivuji se, jak může člověk lhát tím, že získá rozum na svou stranu“
Diskusní téma: Estetika ošklivosti
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
