Salvador Dalí: Deník génia

Úvodní stránka > Blog > Výtvarné umění > Salvador Dalí: Deník génia

Salvador Dalí Deník génia

Philippe Halsman, Dalí

Stan Lauryssens, Dalí s manželkou Galou

Od dob Velké francouzské revoluce se rozvíjí zvrácená kretenizující tendence směřující k tomu,aby se mělo za to,že géniové(nehledě j jejich dílu) jsou lidské bytosti ve všem víceméně podobné zbývající většině smrtelníků.To je lež.A je-li to lež pokud jde o mne, o génia nadaného nejrozsáhlejší spiritualitou,o opravdového génia moderní doby,je to ještě větší lež pokud jde o ty,kteří ztělesnili vrchol renesance, jako téměř božský génius Raffael.

Tato kniha dokáže,že géniuv každodenní život,jeho spánek,trávení,extáze,krev,život i smrt jsou naprosto odlišné od života,spánku,trávení atd.zbytku lidstva.Tato jedinečná kniha je tedy prvním deníkem,který kdy napsal génius.Ale nejen to,nýbrž jediný génius,jemuž se dostalo jedinečného štěstí ,že byl zasnouben s géniem Galy, jediné mytologické ženy naší epochy.

Rozumí se, že tu dnes nebude vyřčeno všechno. V tomto deníku, zabírajícím léta 1952 až 1963 mého nového tajmého života, budou i bílé stránky. Na mou prosbu a po dohodě s vydavatelem některé roky a některé dny musí být nezveřejněny. Demokratické režimy nejsou způsobilé k publikování ohromujících odhalení, na něž jsem zvyklý. Neotištěné texty vyjdou později v osmi dalších svazcích první série Deníku génia dovolí-li to okolnosti; ne-li, pak v sérii druhé, až budou v Evropě opět u vlády tradiční monarchie. V očekávání oné chvíle chci, aby můj čtenář setrval v napětí a věděl o Dalího atomu vše už teď.

Takové jsou ony jedinečné, úžasné, avšak přísně pravdivé důvody, pro které všechno, co bude následovat, bude od začátku až do konce (a to aniž bych za to mohl) nepřetržitě a neodvratně geniální jenom proto, že jde o věrný Deník vašeho věrného a poníženého služebníka.

Dalího

Salvador Dalí, surrealismus,psychoanalýza

Špnělsko mělo vždy tu čest nabízet světu nejvznešenější a nejprudší kontrasty.

Ty se ve 20. století vtělily do dvou osobností:Pabla Picassa a vašeho pokorného služebníka.

Nejvýznamější události, které se mohou soudobému malíři přihodit, jsou dvě.

1. být Španělem

2. jmenovat se Gala Salvador Dalí

Obě tyto věci se staly mně. Jak naznačuje mé vlastní jméno Salvador, nejsem předurčen k ničemu menšímu, než abych spasil moderní malířství před leností a chaosem. Jmenuji se Dalí, což znamená v katalánštině ,,touha,, , a mám Galu. Picasso je jistě Španělem, ale z Galy má jenom biologický stín v lalůčku ucha a jmenuje se pouze Pablo jako Pablo Casals a jako papežové, to znamená jako kdokoli jiný

Salvador Dalí plným jméne Salvador Felip Jacint Dalí i Domènech (11. května 1904 – 23. ledna 1989) je světu znám především jako výtvarný umělec surrealista, člen surrealistické skupiny pod vedením André Bretona,vůdčí osobnosti hnutí,které do jisté míry je chápáno jako avangarda ovlivňující dění umělecké scény evropského kontinentu, viz kupříkladu surealismus v českých zemích reprezentovaný jmény Štýrský,Nezval,Toayen. Dalí je jeden z prvníh konceptuálníh tvůrců, který zásadním způsobem ovlivnil modernismus ve výtvarném umění a předznamenává tendence postmodernismu. Jeho koncepce tzv. kriticko paranoidní metody ustanovuje zvláštní stutus neoddělitelnosti umělce a jeho díla a v tomto usilování, lze právem hovořit o géniovi. Pochopil totiž důležitou složku umělecké tvorby, totiž umění mystifikace,provokace a nekritické sebestřednosti a jakkoli se nám může zdát jeho metoda výstřední formou sebeprezentace, je nesporné, že tato metoda je velmi účinným prostředkem k dosažení úspěchu ve světě umění. Svět chce být klamán, nejen ten uměnímilovný.

S jistou dávkou rozladění a roztrpčení píše Dalí ve svém Deníku o roztržce se surrealistickou skupinou a zvláště s Bretonem,člověkem patrně nadmíru ješitným s vůdcovskými sklony,které vedly posléze Dalího k rozchodu se surrealisty a jeho praktickému vyloučení z hnutí .Píše:,, Ani za mák nedbám, pomluv, které proti mně může vypustit André Breton,jenž mi nechce zapomenout,že jsem posledním a jediným surealistou,ale jde mi o to, aby se všichni dozvěděli- až jednoho dne zveřejním tyto stránky-, jak se věci skutečně udály“

A na jiném místě: ,,Když Breton objevil mou malbu, byl zjevně šokován skatologickými prvky,které ji špinily.Byl jsem tím překvapen.Debutoval jsem v h...., což by mohlo být z psychoanalytického hlediska později interpretováno jako šťastná předzvěst zlata, které hrozilo - naštěstí! – se na mne navalit.Pokoušel jsem se záludně namluvit surrealistům, že jedině tyto skatologické prvky mohou přinést hnutí štěstí.Darmo jsem se však dovolával pomoci zažívací ikonografie všech dob a všech civilizací: slepice se zlatými vejci, střevní delirium Danae, osel s pozlacenými výkaly - nechtěli mi uvěřit. Rozhodl jsem se okamžitě. Když nechtějí ty sr....,nechám si pro sebe i ty poklady, i to zlato. Proslulý anagram, pracně složený Bretonem o dvacet let později, ,,Avida Dollars“, mohl být už prorocky vysloven tehdy“.

O ambivalentním vztahu k autoritám svědčí motto Sigmunda Freuda a je uvozeno v první kapitole Deníku:

Hrdina je ten, kdo se vzbouří proti otcovské autoritě a zvítězí nad ní. Četné odkazy k freudovské psychoanalýze lze vyčíst z textu, na jiném místě sděluje Dalí,ve vzácné chvíli, kdy se oprošťuje od sebestředné pózy vlastní geniality, že dva muži ,, na než myslí nejvíce,, totiž, otce a Picassa, kterému jinak vzdává hold jako rovnocenému géniovi, se jeho duch a mysl bouří proti autoritě.

Vrátíme-li se zpět k tématu rozchodu Dalího se skupinovým surrealismem, necháme promluvit Dalího: Pravda ta jediná a nedělitelná pravda,vycházela zářně najevo: nebylo možné být integrálním surrealistou ve skupině, která se řídila předpojatými politickými pohnutkami ve všech oblastech; ať už kolem Bretona, nebo Aragona, proto nepřekvapí definice vyslovená Dalím: ,,Surrealismus jsem já!^,,Stalo se co se mělo stát: Dalí integrální surrealista postulující absolutní nepřítomnost estetických nebo morálních omezení a podněcovaný ,,nietzschovskou vůlí k moci, prohlásil, že každý pokus může být doveden až ke svým nejkrajnějším hranicím bez přerušení souvislostí.

Salvador Dali-Paříž-1969 -Václav Chochola

Svou nejslavnější fotografii pořídil Václav Chochola, který oslavil 30. ledna osmdesátiny, na konci listopadu devětašedesátého roku v pařížském hotelu Meurice, v apartmá číslo 8, kde věhlasný malíř Salvador Dalí bydlel. Chochola tenkrát fotografoval kabarety Alcazar a Crazy Horse Saloon - tedy velmi drahé, mondénní podniky - a právě v Alcazaru se dozvěděl, kde by mohl Dalího najít. Dodal si odvahy, vyrazil do čtvrti Marais, kde se hotel Meurice nacházel, sepsal v hale dopis, přiložil čtyři fotky, aby malíř věděl, jakým stylem fotografuje, a poprosil recepčního, aby vše Mistrovi předal. Stalo se. Za chvilku se recepční vrátil. Václav Chochola mohl na audienci u Dalího! Dcera Blanka Chocholová, sama fotografka, takto zaznamenala autentickou otcovu vzpomínku na setkání: "No, bavili jsme se déle než pět minut a na závěr jsem udělal čtyři seznamovací fotografie. Příště jsem donesl Dalímu fotky už hotové a mohu říci k mému údivu, že byl nadšen a běhal s nimi po salónu apartmá z jednoho rohu do druhého a freneticky opakoval, že jsem bel photographe - vyfotil jsem ho při tom. Vejce uvařené natvrdo nebyla jediná má rekvizita. Po pózování s mými fotografiemi se Dalí chopil českého časopisu Ahoj na sobotu, který mi manželka poslala a kde byla publikovaná má reportáž z Paříže. Když mi došel film, nasadil jsem barevný diapozitivní film." A bylo to! Václav Chochola je vynikající fotograf, kterého ovlivnila městská poetika Skupiny 42, a jeho portréty patří k nejlepším v poválečné české fotografii. Nejznámější jsou s Dalím, ale stejně kvalitní se mu povedly kupříkladu s malířem Františkem Tichým nebo se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Jenže to se někdy prostě stává: jedno dílo se natolik proslaví, že zastíní ostatní.

PETR VOLF

dali.uffs.net/1250/napsali/20030227.html

Dalí, předmystická inspirace, Nietzsche.

V odstavci výše jsem se zmínil o nejednoznačném vztahu Dalího k otci,kde se svářila protichůdnost nápodoby,obdivu na straně jedné s autoritou, jinak středostavovsky usedlého otce - notáře se sklony k okázalé svobodomyslnosti,na straně druhé,která zajisté musela budit pohoršení v zemi a době ještě pevně rámcově ukotvené v katolicismu, vyšperkovaný ,,nesmírným pitoreskním rouháním,, jak vzpomíná Dalí a vyjádřený aforismem otcova přítele, Gabriela Alamara:

,,Rouhání je nejkrásnější ozdobou katalánského jazyka“.

Avšak v onom období svého dětství,kdy můj duch usiloval o poznání,jsem v otcově knihovně nacházel jedině ateistické knihy. Z nich jsem se pečlivě a bez jakéhokoli náhodného důkazu naučil, že Bůh neexistuje. S neuvěřitelnou trpělivostí jsem přečetl encyklopedisty, z nichž na mne dnes čiší nesnesitelná nuda. Na každé stránce mi Voltairův Filosofický slovník podával právnické argumenty(podobně jako otec, jenž byl notářem) o Boží neexistenci. Když jsem poprvé otevřel Nietzsecheho, byl jsem jím hloboce pohoršen. Odvažoval se tvrdit černé na bílém: ,, Bůh je mrtev!“ Jakže! Právě jsem se dozvěděl, že Bůh neexistuje, a teď mi někdo oznamuje jeho smrt!?Zrodily se mé první pochybnosti.Zarathustra se mi jevil jako velkolepý hrdina, jehož velkodušnosti jsem se obdivoval, současně se však u něj projevovalo dětinství, které jsem já, Dalí, už překonal. Jednoho dne budu větší než on! Den poté.co jsem si poprvé přečetl Tak pravil Zarathustra, jsem už měl na Nietzscheho svůj názor. Byl to slaboch, jehož slabinou bylo to, že zešílel, kdežto v této oblasti je podstatné nezešílet! Z těchto úvah pro mne vyplynuly prvky mého prvního hesla, toho, které se mělo stát mottem mého života:

,, Jediný rozdíl mezi mnou a bláznem je to, že já nejsem blázen! “ Nietzsche, místo aby mne pohroužil do mého ateismu,vzbudil v mém duchu první otázky a pochybnosti oné předmystické inspirace, která měla dojíti svého nejslavnějšího vyvrcholení v roce 1951, kdy jsem sepsal Manifest. Nietszche ve mně probudil Boží ideu. Archetyp, který mi předložil k obdivu a napodobování,však také postačil k mému vyloučení z rodiny. Byl jsem vyobcován za to, že jsem příliš pečlivě prostudoval a doslovně následoval ateistická a anarchizující naučení z knih mého otce, který rovněž nemohl připustit, abych ho ve všem překonával, a zejména, aby mé rouhání bylo ještě prudší než jeho.

Deník génia, květen 1952

Panna z Guadalupe,1959

Svatá Panna nevystupuje na nebesa silou modlidby. Vystupuje tam vlastní silou svých antiprotonů. Dogma nanebevzetí je dogma nietzscheovské. Na rozdíl od svaté slabosti, jak jí přezdívá omylem a z vlastní slabosti veliký a obdivovaný filosof Eugenio ď Ors, je nanebevzetí paroxysmem vůle k moci věčného ženství, kterého chtěli dosáhnout Nietzsechovi žáci. Zatím co Kristus není tím nadčlověkem, za jakého je pokládán, je svatá Panna plně onou nadženou, která , podle snu o pěti pytlech cizrny, spadne do nebe. A to ukazuje, že Matka Boží zůstává tělem i duší v ráji díky své vlastní váze, rovnající se váze samotného Boha otce. Přesně tak, jako by měla Gala vstoupit do domu mého vlastního otce!

Salvador Dalí : Deník génia

Měkká konstrukce s vařenými fazolemi - Předtucha občanské války, 1936

Vlasové dějiny marxismu, metoda paraonicky-kritická.

Nikdy,nikdy,nikdy ve mně přebytek peněz, publicity, úspěchu nebo popularity nevyvolal – byť jen na čtvrt vteřiny – chuť spáchat sebevraždu ... právě naopak,já to miluji. Nedávno se mě jeden přítel, který nemohl pochopit, že všechen ten hluk mi nepůsobí bolest, pokušitelsky zeptal:

,,Takže vy nepociťujete žádné utrpení z takové úspěšnosti?“

,,Ne! “

A on prosebně:

,,Ani nějakou docela malinkou neurózu? “

,,Ne! “ odpověděl jsem kategoricky.

A dodal jsem pak, jelikož byl nesmírně bohatý:

,, Mohu vám dokázat, že jsem schopen ihned přijmout bez hnutí brvou 50 000 dolarů.

Kdekdo, především v Americe, chce znát tajnou metodu mého úspěchu. Tato metoda existuje. Jmenuje se ,, metoda paranoicko-kritická “. Je tomu více než třicet let, co jsem ji vynalezl a co ji praktikuji, ačkoli v této chvíli stále ještě nevím, v čem spočívá. Všeobecně vzato jde o nejrigoróznější systemizaci nejdelirantnějších jevů a materiálů s úmyslem učinit hmatatelně tvořivými mé nejobsesivněji nebezpečné myšlenky. Tato metoda funguje jenom tehdy, vlatstní-li člověk měkký motor božského původu, živý nukleus, nějakou Galu – a taková je jen jedna.

... jenže Halsman není vybaven pro storoboskopickou fotografii, takže se rozhoduji vyfotografovat vlasové dějiny marxismu. K tomu účelu si nechávám pověsit na kníry místo kapiček šest koleček z bílého papíru. Na každé to kolečko Halsman postupně přenese portrét Karla Marxe se lví hřívou a vousem, Engelse s týmiž vlasovými atributy, ale podstatně zmenšenými, téměř holohlavého Lenina s řídkým knírem a bradkou, Stalina s hustými chlupy, omezenými na knír, a hladce oholeného Malenkova. Jelikož mi jedno kolečko zbývá, rezervuji je prorocky Chruščovovi, který má lunární hlavu. Dnes si Halsman těch několik vlasů, co mu zbývá, trhá, zejména po svém návratu z Ruska, kde tato jeho fotografie patřila k nejobdivovanějším v jeho knize Dalí knír.

Fotografie Philppa Halsmana, která se váže k dalíovskému kníru, té ,,tragické konstanty mužského obličeje,, jak se vyjádřil básník García Lorca, přítel Dalího, fascinován Hitlerovým knírkem.

Ty moje nebudou skličující, katastrofální, klesající pod tíhou wagnerovské hudby a mlhy. Ne! Budou protáhlé, imperialistické, ultranacionalistické, budou se tyčit k nebi jako vertikální mysticismus, jako španělské vertikální odbory.

Salvador Dalí : Deník génia, květen 1952

Daliovská mystika před dějinami náboženství

První studie s Madonnou z Port Lligat, 1949

Surealistické hnutí se po první světové válce vynořilo jako nezadržitelný ničivý mořský příval strhávající vše, co mu stálo v cestě.

Vedle základní obrody imaginace, nutně s tím spojené, tu byla ničivá síla, která se zuřivě vrhla na všechny zákoné mocenské orgány, negující všechny společenské hodnoty: armádu, vládu, náboženství, klasické umění v muzeích, systematicky vybírané za cíl, díla hrubě až nechutně urážená, někdy i humoristicky zesměšněná(kníry Mélské Venuše).

Skutečnost,že se Dalímu, jako jedinému mezi největšími a tak typicky surrealistickému, podařilo díky mentální činnosti jeho imaginace (to přinejmenším) proměnit svou vlastní každodenní náboženskou ,,katolickou, apoštolskou a římskou,, zkušenost ve velkolepý umělecký námět, schopný zůstat v souladu zároveň s duchem dogmatu (jak o tom svědčí jeho přijetí u Jeho Svatosti Pia XII.) i s duchem surrealismu-alespoň v tom podstatném, to jest v mentálním mechanismu imaginativní tvorby-, představuje velice mimořádnou událost a můžeme se domnívat, že ze setkání těchto dvou lidstvím tak bohatých a hutných jevů, jakými jsou surrealismus a křesťanství, musí vzejít bohatství umocněné na druhou.

Víme, že již po několik let nabývají v životě Salvadora Dalího náboženské, až mystické starosti a zájmy na významu. Jeho četba, stejně jako setkání s nejvzdělanějšími španělskými preláty, jsou toho důkazem. Svatý Jan z Křiže, svatá Terézie z Ávily, Ignác u Loyoly: nejvýznamější mystické texty stejně jako nejobtížnější teologické otázky tvoří stálý základ starostí,zaájmů a hloubání tvůrce z Cadaguésu. Výsledkem toho je Mystický manifest a nové ikonografické období v rámci toho, co nazval Michel tapié ,,daliovskou kontinuitou,,

Toto období je soustředěno na dvě témata. jehož vyvrcholením je Mystická Madona, po roce 1951 Utrpení Páně.A velký zázrak dalíovské invence spočívá v tom, že zapojení do verbálních konstrukcí té nejabstraktnější a nejméně výtvarné náboženské ontologie nevysušilo hluboké prameny vizionářské imaginace.

Velký zázrak spatřujeme v tom, že když vyměnil scholastiku za štětec a barvy, tento ,,blouznivý fanatik, odporný kariérista, komediant a megaloman, jak ho jmenovali ti, kdo si chtějí všímat pouze povrchu, úplně zapomíná na všechny tyto vázající a historické nadstavby a znovuvynalézá a křísí k životu nejarchaističtější navrstvení, nejvzdálenějších dědictví z etap již po tisíciletí překonaných. takový je například výsledek studie o Mystické Madoně , zpracované nikoli z hlediska dějin náboženství.Sled do sebe zapadajících obrazů, z nichž je každý zaměřený na jiný námě: Matka Boží, Kristus, chléb-chléb jako rostlinný symbol zrna-semena živitele, symbol zesílený zdola obilným klasem a shora vejcem spojeným nití s lasturou, vpravogranátové jablko a panenské škeble-pod tím Rhinocerontinus- protonisus a jeho roh (useknutý). Předběžné studie k tomuto dílu nám ukazují narození Krista v podobě zrna klíčícího z rozestupující se Hlavy madony. Jinde de Rhinocerontius zjevuje uprostřed mračen klanícímu se andělovi. Nuže, nejvzdálenější náboženské poselství, jež nám došlo od našich předhistorických předků, je pohřbívání jejich mrtvol do fetální polohy, do dutiny v zemi, do hliněné nádoby, často do jeskyní, nepříliš zastřený to symbol znovuzrození na onom světě. Je to pak kult Velké matky. Magna Mater, Umma, Amma, Ma, Maya, Buddhova matka, z níž se v křesťanství stala Marie a jejíž archaická jména jsou stále ještě dnešními dětmi znovovynalézána.

Je tu ještě více: tato dalíovská inspirace není božským vnuknutím, ale výsledkem mentálních procesů, které hraničí sešílenstvím, a v tomto bodě nám nabízí všechny prostředky k pochopení jeho díla. Jeho tajný život je nedostižitelný dokument, bezpochyby skutečný zlatý důl pro milovníky humoru a psychiatry, ale také psychology a estetiky, kteří by chtěli rozebrat mechanismy umělecké tvorby. Dalí pro nás evokuje vzpomínky z dětství: na tom, že fakta jsou vědomě nebo nevědomě autorem upravována za účelem ,,reklamy^,, , málo záleží, neboť mýtománie, místo aby při psychoanalýze vadila, ji naopak obohacuje.

Celé Dalího dílo je jeho životem. Což nemá Panna Marie tvář Galinu? Což dalí nezpodobnil sám sebe jako Ukřižovaného spoloečně s Galou a svatým Janem? Což není jeho podpis spojený s podpisem Galiným naražen na krucifix podobně jako na kůl?

Stálost a věčná obdoba,čerpané z archettypických pramenů lidství, zároveň intimně vsouvané do historické osnovy a do jeho vlastní epochy, se nám rovněž zdá charakterizovat dalíovského génia. Tím tento génius přímo navazuje na tradici velkých Mistrů renesance, jichž se tak často a s oblibou dovolává. Skryt za pozoruhodným a někdy i frenetickým bujením, dalíovský vesmír je světem velkého baroka.

zkráceno: PIERE ROUMEGURE

Hyperkubický Kristus, 1953

srpen 1953

19.8

Dnes mne navštívili mladí badatelé, specialisté na nukleární fyziku. Odešli opojeni poté, co mi slíbili, že mi pošlou krychlové krystaly soli vyfotografované v prostoru. Mám rád, když sůl - symbol nespasitelnosti - pracuje jako já a jako Juan de Herrera na problému Hyperkubického Krista.

20.8

Opakuji ještě jednou - ale kdybych to neopakoval já, nevím, kdo by to na sebe vzal zadarmo - opakuji, že jsem si již v jinošství přisvojil tu neřest domnívat se, že si mohu všechno dovolit pouze proto, že se jmenuji Salvador Dalí. Od té doby - po zbytek života - jsem se nadále choval stejným způsobem a svědčilo mi to. Při pohledu na obraz zjišťuji vadu na levém stehně. Tato vada pochází z mé bezmezné víry ve schopnosti splývání barevné pasty. Abych byl přesnější postačí mi mačkat a roztírat pastu až do dokonalého splynutí okrajů.

21.8

Velmi důležité: barva se může na okrajích rozpouštět, až zmizí. Nutnost vyjít ze středu a rozpouštět do strany. Skvrny způsobuje nerozpuštěná a nezpracovaná barva.

25.8

Návrat do Port Lligatu. Zatím co si s největší radostí připravuji paletu chytnou mne žaludeční křeče, které trvají a nenechají spát. Cítím, že tuto příhodu seslala Prozřetelnost. Zpoždění, které je tak způsobeno, mne ještě důrazněji přesvědčuje, abych se pustil do dokončení svého Hyperkubického Krista.

26.8

Deštivý den. Křeče zmizely. Spím celé odpoledne a chystám se pracovat zítra. Všechna ta zpoždění jsou rozhodně výborná. Dům je plný tuberóz a obdivuhodných vůní. Teď jsem v posteli. El gatito bonito* přede a vydává podonný zvuk jako moje břicho se svými střevními poruchami. Tyto dva tekuté synchronizované zvuky jsou pro mne zdrojem největšího uspokojení. Cítím slinu přilepenou ke koutku úst, budu usínat.Vane tramontana, což je předzvěst toho, že se zítra budu těšit z rajského ranního světla, až se opět pustím do supraobrazu Hyperkubického Krista.

*Hezounká kočička.

27.8

Bravo! Výborně!

Ta nemoc byla darem od Pána Boha! Nebyl jsem připraven. nebyl jsem hoden pustit se do břicha a prsou svého Hyperkubického Krista. Procvičuji se na pravém stehně. Moje břicho se musí uzdravit a můj jazyk musí být velečistý. V očekávání očisty budu zítra pracovat na varlatech Feidova torza. A pak se musím naučit dokonale roztírat pastu ze středu k okrajům.