Až každý jednotlivec přijde o skutečně milovanou bytost, pak snad pochopí.
JURAJ HERZ
Spalovač mrtvol
Konec 30. let: Pan Karel Kopfrkingl je obětavý zaměstnanec pražského krematoria a vzorný otec rodiny, který důsledně dbá o řádný chod domácnosti a všestrannou výchovu svých dětí. Rád předčítá ze své oblíbené knihy o Tibetu. Tíživá atmosféra napjaté doby násobí všeobecný strach. V měšťáckém stereotypu žijící Kopfrkingl spolupracuje s nacistickými okupanty a s obludnou samozřejmostí se zbavuje všeho nebezpečného ve svém okolí, včetně členů vlastní rodiny. Jeho velká a nebezpečná kariéra začíná... Filmová adaptace psychologického hororu, vzdáleně upomínajícího na Hitchcockovy grotesky, kongeniálně vystihuje morbidní atmosféru a jakoby neskutečný svět panoptikálních postav vynikající předlohy Ladislava Fukse (vyšla v roce 1967). Pan Kopfrkingl se stal životní rolí Rudolfa Hrušínského a tragikomedie Spalovač mrtvol jedním z nejvýznamnějších filmů Juraje Herze, jenž tu plně uplatnil svůj smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění. I když byl snímek normalizátory českého filmu příkladně zatracován a nemohl se po dlouhá léta objevit ani v kinech, ani v televizi, sotva lze tento titul pominout ve výčtu nejhodnotnějších českých filmů. Na scénáři spolupracoval s Jurajem Herzem autor původní novely Ladislav Fuks, kameramanem byl Stanislav Milota, vedlejší role ztělesnili Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Ilja Prachař, Jiří Lír, Míla Myslíková, Vladimír Menšík.
V roce 1969 získal Herz za režii a Milota za kameru tohoto filmu cenu FITESU Trilobit. Na Přehlídce českých a slovenských filmů v Sorrentu obdržel snímek Stříbrnou Sirénu.
V roce 1969 získal Herz za režii a Milota za kameru tohoto filmu cenu FITESU Trilobit. Na Přehlídce českých a slovenských filmů v Sorrentu obdržel snímek Stříbrnou Sirénu.
Ladislav Fuks
Spalovač mrtvol,1967
ukázka z románu:
K večeru, když bylo jídlo hotovo, vybídl pan Kopfrkingl Lakmé, aby si vzala tmavé hedvábné sváteční šaty s bílým krajkovým límečkem, a když si je oblékla, dovedl ji do jídelny, posadil za stůl, přinesl chlebíčky, mandle, kávu a čaj, otevřel rádio a pak si sedl ke stolu i on.
"Slyšíš, nebeská," usmál se něžně, "to, co teď právě hrají, je sbor a bas z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Je to zajímavé. Je to tak dokonale pohřební hudba, a přece se u nás tak málo hraje. Kdo by si ji u nás dal zahrát v síni, měl by pohřeb vskutku vzácný. Paní Strunné kdysi hráli Nedokončenou, slečně Čárské Dvořákovo Largo a slečně Vomáčkové nedávno píseň o Poslední růži Friedricha von Flotowa. Vada je v tom, že hudbu si pro sebe zpravidla nevolí nebožtíci, ale že jim ji vyberou pozůstalí! A ti nevyberou podle vkusu mrtvých, ale podle vkusu svého. Ti nevyberou to, co se líbí jejich nebohým, ale to, co se líbí jim." Pak řekl: "Tohle je velká árie Lucie z třetího dějství. Zpívá ji nějaká výtečná Italka." A zatímco jedli a z rádia zněla árie Lucie, pan Kopfrkingl řekl: "Máme nejčistší život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe," ukázal a pohlédl na strop, jako by upozorňoval na hvězdy, nádherný obraz nebo zjevení, "nebe, na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jeden jediný mráček, nebe, jaké někdy vidám nad mým Chrámem smrti, když se v něm právě nikdo nespaluje. Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, musím to dát zítra spravit. Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle. Ta záclona támhle v rohu..." ukázal k oknu, "na kterou upozornil na Štědrý den Willi, už od té doby zase drží. Slyšíš ten krásný zpěv," ukázal na rádio, z něhož se nesla velká árie Lucie, "jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby, kdepak je Rosana..."
Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: "Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu." A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. "Je tu horko," řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá."
Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: "Co abych tě, drahá, oběsil?" Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: "Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí." A sobě v duchu řekl: "Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla..."
Lakmé byla zpopelněna v Chrudimi u Slatiňan... a pan Kopfrkingl byl po svatodušních svátcích jmenován ředitelem pražského krematorie. Penzionoval pana Vránu ve vrátnici nádvoří, který tam seděl, že měl něco s játry, je už starý, myslil si, je tu už od mého nástupu bezmála před dvaceti léty, až si odpočine, paní Podzimkové, uklízečce, dal výpověď, vždyť se tu skoro bála, řekl si, ať ji zbavím strachu, té kletby... ale pana Dvořáka si ponechal, "víte, pane Dvořák, mně se na vás líbí, že nekouříte a nepijete..." řekl mu, "že jste abstinent..." a ponechal si také pana Pelikána a také pana Fenka si ještě nechal. Měl bych ho zachránit, myslil si někdy v ředitelně, sotva se drží na nohou. Když šel kolem vrátnice, pan Fenek plakal a zalézal jako pes.
,,Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není.“
Giovanni Papini
Ke klíčovým scénám novely patří návštěva v panoptiku, kde Kopfrkinglova rodina zhlédne představení o morové ráně v Praze. Jedna z návštěvnic má stejný klobouk s pérem jako vosková figurína písaře. Tím se prostor panoptikálního jeviště rozšiřuje a poznamenává celý fikční svět prózy. Někteří z aktérů nejsou plnoprávnými postavami, ale jen schematizovanými figurkami. Mladá růžolící dívka, starší žena v brýlích, hlavně ovšem zmíněná návštěvnice v klobouku s pérem a její nevrlý, tlustý muž s motýlkem a holí nemají jména, přecházejí z kapitoly do kapitoly a jejich účinkování je zpravidla omezeno na variování téhož výstupu v nových souvislostech. Společně s řadou významově exponovaných detailů tvoří spojnici mezi jednotlivými dějovými úseky. Tradiční kauzalita děje je zčásti nahrazena motivickou návazností. Tak návštěvě v panoptiku motivicky předchází scéna v zahradní restauraci a naopak navazuje na ni popis účasti na boxerském utkání a výletu na rozhlednu. Představení v panoptiku také předjímá budoucí vývoj událostí. Výjevy předváděné mechanickými loutkami jsou předobrazem zločinů pana Kopfrkingla. S narušením hranice mezi jevištěm a hledištěm pouťového stanu získávají děje jak na jevišti, tak v okolním fikčním světě dvojakou podobu představení, jež jsou sice stylizovaná, ale jejichž pouhá simulovanost je zároveň zpochybňována. Autorská hra s motivy a postavami totiž probíhá na podkladě historických reálií, které, jak předpokládá autor, čtenář zná. Odkazy k paralelně probíhajícímu dějinnému vývoji dodávají příběhu i symbolům zla a násilí na konkrétnosti. - Celkovou podobu novely zásadně ovlivňuje perspektiva ústřední postavy. Příběh je sice vyprávěn v er-formě, ale Kopfrkinglova persona si dlouhými monology nezřídka vydobývá v textu dominantní postavení (stává se, že i vypravěč přejímá Kopfrkinglovo výrazivo). Někdy tak i v jedné větě bývají konfrontovány dva zorné úhly. Kopfrkinglovu pohledu a jeho názoru, že "na jménech nezáleží", podléhá patrně i označení epizodních postav. Např. příjmení Strauss, Dvořák, Janáček, Wagner mohou souviset s deklarovanou spalovačovou láskou k hudbě a pořadí, v jakém se objevují, s jeho názorovým a lidským vývojem. Jména spolupracovníků z krematoria (Lišková, Zajíc, Fenek, Beran) zase mohou mj. poukazovat na Kopfrkinglovo rovnocenné chápání lidí a zvířat. Korektiv neutrálního vyprávění či záznamu událostí v protikladu ke Kopfrkinglovu vnímání zůstává však přese všechno alespoň částečně zachován. Vypravěč události pouze zaznamenává, aniž by je zároveň interpretoval, proto ponechává do jisté míry zastřenou motivaci Kopfrkinglových zločinů. Sama postava spalovače má poměrně neostré kontury; vstřebává do svých monologů naprosto mechanicky fráze z okolí, takže se stává pouhou výslednicí cizích vlivů.
poznámka autora blogu:
Spalovač mrtvol Juraje Herze, románová předloha v stejnojménném díle Ladislava Fukse nevypovídá pouze a jen o povaze zla v obecně chápaném slova smyslu.Pan Kopfrkingl není jen ,,obětí,, svých představ, které ničí své okolí, ale je exemplárním přikladem běsů metafašismů,které jsou latetně přítomny v myslích a intencích postmodernismu. Svět bez souvislostí,panoptikum bizarností a zvráceností mysli je zároveň podobenstvím o povaze současného světa,zesurověním společenských vztahů a mechanismů fungování moci. Nadčasové podobenství zpřítomněno v osobě Kopfrkingově,který svět chápe jako žároviště,skrze něž lze spasit ,,nebohé lidstvo,, a vykoupit je milosrdenstvím technologicky čisté smti v žárovišti krematoria.Smrt pozbyla majestátu,masové hroby v Katyni, plynové komory v Osvětimy i atomový hřib nad Hirošimou a nesčetné jiné a podobné výjevy apokalyptické hrůzy jsou dílem myšlení Koprfkinglů minulosti,přítomnosti i budoucnosti.