Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je povážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců.
Albert Camus
Mýtus o Sisyfovi
Překlad: JAROSLAV SLAVOTÍNEK
Bohové odsoudili Sisyfa, aby bez ustání valil balvan až na vrchol hory, odkud kámen svou vlastní tíhou opět spadne. Z nějakého důvodu si mysleli, že není strašnějšího trestu než zbytečná a beznadějná práce.
Jestli lze věřit Homérovi, Sisyfos byl nejmoudřejším a nejopatrnějším ze všech smrtelníků. Podle jiné tradice však měl sklon k lupičství. V tomto nevidím rozpor. Názory se rozchází v důvodech, za které zaplatil existencí zbytečného dělníka podsvětí. Nejdříve se mu vyčítá lehkomyslnost vůči bohům. Vyzradil jejich tajemství. Asopova dcera Egine byla unesena Jupiterem. Otec se podivil tomuto zmizení a stěžoval si Sisyfovi. Ten, věda o únosu, zpravil o tom Asopa s podmínkou, že dá vodu korintské pevnosti. Před božími blesky upřednostnil požehnání vody. Byl za to potrestán v podsvětí. Homér nám také vypráví, že Sisyfos spoutal Smrt. Pluton nemohl snést takovou podívanou ve své pusté a tiché říši. Poslal pro boha války, který Smrt osvobodil z rukou přemožitele.
Říká se ještě, že Sisyfos, jsa blízko smrti, chtěl nerozvážně vyzkoušet lásku své ženy. Rozkázal jí, aby pohodila jeho tělo bez pohřbení na veřejné prostranství. Sisyfos se ocitl v podsvětí. A tam, popuzen poslušností tak protikladnou lidské lásce, dostal od Plutona svolení vrátit se na zem, aby potrestal svou ženu. Ale když znovu spatřil tvář tohoto světa, okusil vodu a slunce, vyhřáté kameny a moře, nechtěl se už více vrátit do stínu podsvětí. Nic nezmohly výzvy k návratu, hněv a výstrahy. Ještě mnoho let žil před záhybem zálivu, třpytivým mořem a úsměvy pobřeží. Bylo třeba božského rozsudku. Merkur přišel chytit opovážlivce za límec a násilím jej s radostí znovu přivlekl do podsvětí, kde již byl jeho balvan připraven. Chápeme už, že Sisyfos je absurdním hrdinou. Je jím právě tolik pro své vášně jako pro svá muka. Opovržení bohy, odporování smrti a vášeň k životu mu stály za toto nevýslovné utrpení, kdy celá bytost usiluje, aby přesto nic nedokončila. To je cena, jakou je třeba zaplatit za vášně této země. Neříká se nám nic o Sisyfovi z podsvětí. Mýty byly vytvořeny, aby je fantazie oživila. Za tímto mýtem se vidí jen celé úsilí napjatého těla pozdvihnout ohromný kámen, valit jej a pomoci mu, aby zdolával svah stokrát znovu, vidíme svraštěný obličej, tvář přitisknutou na kameni, pomoc ramene, kterou přijala masa pokrytá hlínou, chodidlo, jež ji zaklínilo, opakování počínající od paže, veškerá lidská jistota dvou rukou plných země. Zcela na konci tohoto dlouhého úsilí, vyměřovaného prostorem bez nebe a časem bez hloubky, je cíle dosaženo. Tehdy Sisyfos sleduje kámen řítící se několik okamžiků do podzemního světa, odkud bude třeba dopravit jej opět nahoru na vrchol. Znovu schází na planinu. Sisyfos vzbuzuje můj zájem právě během tohoto prodlení, tohoto návratu. Obličej, který se trápí tak blízko kamene, je už sám kamenem. Vidím tohoto člověka sestupovat těžkým, ale stále stejným krokem k soužení, jehož konec nepozná. Tato chvíle o dychu, která se navrací stejně tak jistě, jako jeho neštěstí, tato chvíle je chvílí poznání. V každém z okamžiků, kdy opouští vrchol a noří se znenáhla k doupěti bohů, stojí nad svým osudem. Je silnější než jeho balvan.
Je-li tento mýtus tragický, tak proto, že jeho hrdina je vědoucí. Kam by se vskutku poděl jeho trest, jestliže by každý krok podporoval jeho naději na úspěch? Dnešní dělník pracuje celý život na stejných úkolech a tento osud není méně absurdní. Tragický je však jen ve vzácných okamžicích, kdy se stává uvědoměným. Sisyfos, dělník bohů, bezmocný a revoltující, zná celý rozsah své bídné situace: o ní přemýšlí během svého sestupu. Prozření, které zapříčinilo jeho soužení, dokonalo současně i jeho vítězství. Není osudu, který by se nepřekonal opovržením.
Probíhá-li sestup některé dny v bolesti, může se dít také v radosti. Toto slovo není nadnesené. Opět si představuji Sisyfa vracejícího se ke svému balvanu a počínající bolest. Když se představy země drží příliš silně ve vzpomínkách, když volání štěstí začne příliš tížit, stává se, že se smutek vkrádá do lidského srdce: to je vítězství balvanu, to je balvan sám. Nesmírná tíseň je příliš těžká, aby mohla být unesena. To jsou naše getsemanské noci. Ale zdrcující pravdy zanikají, jsou-li poznány. Tak Oidipus byl ovládán osudem dříve, než ho poznal. Tragédie začíná ve chvíli, kdy ho zná. Ale v tomtéž okamžiku, slepý a zoufalý, rozpozná, že jediný svazek, který jej poutá ke světu, je svěží ruka dívky. Nezměrná slova tedy zní: "Přes tolik zkoušek můj pokročilý věk a velikost mé duše posoudili, že vše je dobré." Sofoklův Oidipus stejně jako Dostojevského Kirilov tak dávají vzorec absurdního vítězství. Antická moudrost dospěla k modernímu heroismu.
Absurdita nebývá odkrývána bez pokusů psát nějakou příručku štěstí. "Ach! cože, tak úzkými cestami…?" Ale je jen jeden svět. Štěstí a absurdita jsou dvě děti téže země. Jsou nerozlučitelné. Bylo by chybou říkat, že štěstí se rodí nutně z odkrytí absurdity. Stává se stejně tak dobře, aby pocit absurdity rodil štěstí. "Soudím, že vše je dobré", říká Oidipus a tento výrok je svatý. Zní v krutém a omezeném universu člověka. Ukazuje, že vše není, nebylo vyčerpáno. Vyhání z tohoto světa boha, který sem vstoupil s neuspokojeností a zakoušením zbytečných bolestí. Činí z osudu lidskou záležitost, o které musí být rozhodnuto mezi lidmi.
Odtud vyvěrá veškerá Sisyfova tichá radost. Jeho osud mu náleží. Jeho balvan je jeho věcí. Stejně jako když přemítá o svém soužení, člověk absurdity popírá všechny modly. Ve vesmíru náhle vráceném jeho tichu se od země pozvedají tisíce slabých hlasů naplněných obdivem. Nevědomá a utajená volání, výzvy všech tváří, jsou nevyhnutelným rubem a cenou vítězství. Není slunce bez stínu a je třeba poznat noc. Člověk absurdity říká ano a jeho úsilí nebude mít pokoje. Jestliže osud je osobní, není osudový stav větší nebo menší, je pouze jeden, o němž soudí, že je nevyhnutelný a opovrženíhodný. V ostatním o sobě ví jako o pánu svého času. V prozření okamžiku, kdy se člověk obrací ke svému životu, rozjímá Sisyfos, vracející se pro svůj balvan bez pouta, které se mu stalo osudem jím utvářeným, o sledu činností, sjednocených pohledem paměti a brzy zpečetěných jeho smrtí. Tak, přesvědčen o původu každého člověka ze všeho, co je lidské, tak je slepý, jenž si přeje vidět a ví, že noc nekončí, stále na cestě. Balvan se ještě kutálí.
Ponechávám Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždy nachází své břímě. Sisyfos ale učí nejvyšší věrnosti, která zavrhuje bohy a pozvedává balvan. Také on soudí, že vše je dobré. Tento vesmír, od nynějška bez pána, se mu nezdá planý ani nicotný. Každé zrnko kamene, každý odlesk minerálu této skály plné noci mu sám vytváří svět. Zápas se sebou samým na cestě k vrcholku mu postačuje k naplnění lidského srdce. Je třeba si představit Sisyfa šťastného.
Absurdno a sebevražda
Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné. Jsou to hry: nejdříve je třeba odpovědět. A je-li pravda, jak tvrdí Nietzsche, že filozof, pokud si ho lidé mají vážit, musí kázat příkladem, pak si uvědomujeme význam této odpovědi, ježto předchází konečnému gestu. To je citlivému srdci zřejmé, je však nezbytné to hlouběji prozkoumat, aby to bylo jasné i mysli.
Když se táži, podle čeho rozhodnout, že jedna otázka je naléhavější než nějaká jiná, pak odpovídám, že podle činů, k nimž vede. Ještě jsem neviděl, že by někdo zemřel pro ontologický argument. Galileo, který se dopracoval významné vědecké pravdy, ji bez nejmenších potíží odvolal, jakmile ohrožovala jeho život. V jistém smyslu jednal správně. Je zcela lhostejné, co se kolem čeho otáčí, zda Země kolem Slunce nebo naopak. Po pravdě řečeno, je to malicherná otázka. Naopak však vím, že mnoho lidí umírá, protože se domnívají, že život nestojí za to, aby ho žili. Znám však jiné lidi, kteří se zcela paradoxně nechávají zabíjet pro ideje nebo iluze, jež jim poskytují důvod, proč žít (to, čemu říkáme důvod žít, je zároveň skvělý důvod, proč umírat). Proto soudím, že nejnaléhavější otázkou je otázka po smyslu života. Jak ji zodpovědět? O všech podstatných problémech, čímž myslím problémy, které by mohly vést k smrti, nebo problémy, které mnohonásobně zvyšují vášeň k životu, lze uvažovat pouze podle dvou metod: La Palisse je strůjcem jedné, Don Quijote druhé. Jedině rovnováha důkazů a lyriky nám umožňuje přístup současně k emoci a k jasnosti. Když jde o téma, jež je zároveň velmi pokorné a nabité patosem, musí učená klasická dialektika ustoupit, což si dovedeme docela dobře představit, skromnějšímu duševnímu postoji, který se opírá zároveň o zdravý rozum a o sympatii.
Až dosud všichni pojednávali sebevraždu výhradně jako společenský jev. Ostatně tady jde pro začátek o vztah individuální myšlenky a sebevraždy. Takové gesto se chystá v tichosti srdce obdobně jako veliké dílo. Člověk o tom ani neví. A jednou večer pak vystřelí nebo skočí. O správci činžovního domu mi jednou někdo řekl, že před pěti lety ztratil dceru, že se od té doby velmi změnil a že ho ta historie „užírala“. Přesnější slovo si nelze přát. Začít myslet znamená začít být užírán. Společnost nemá s těmi začátky příliš mnoho společného. Červ je v srdci člověka. Tam musíme pátrat. Je třeba sledovat a pochopit onu smrtelnou hru, vedoucí od jasnozřivosti ve vztahu k existenci až k úniku mimo světlo.
Sebevražda má mnoho příčin a obecně řečeno ty nejzřejmější nikdy nebyly nejúčinnější. Lidé jen málokdy (i když takovou hypotézu nemůžeme vyloučit) páchají sebevraždu po zralé úvaze. To, co krizi spustí, je téměř vždycky nekontrolovatelné. Noviny často hovoří o „soukromém žalu“ nebo o „nevyléčitelné chorobě“. Taková vysvětlení mají svou platnost. Ale měli bychom vědět, zda onoho dne nehovořil s tím zoufalcem nějaký přítel poněkud lhostejně. To je pak viníkem on. Něco takového může totiž urychlit veškerou, až do té doby pouze latentní, zahořklost a znechucení. *
Zatímco je obtížné stanovit přesný okamžik, onen bystrý krok, kdy duch si vsadil na smrt, je snadnější vyvodit z vlastního gesta předpokládané důsledky. Zabít se, to v určitém smyslu znamená, tak trochu jako v melodramatu, přiznat se. Přiznat se, že život je nad naše síly nebo že mu nerozumíme. Neměli bychom však zacházet v těchto analogiích příliš daleko, a proto se vraťme k běžným slovům. Prostě to znamená přiznat, „že to nestojí za námahu“. Samozřejmě, žít není nikdy lehké. Nadále děláme gesta, která od nás požaduje existence, a to z mnoha důvodů, z nichž první je zvyk. Dobrovolně zemřít znamená, že chápeme, byť jen instinktivně, nicotnou povahu tohoto zvyku, neexistenci jakéhokoliv závažného důvodu žít, nesmyslnou povahu každodenního shonu a zbytečnost utrpení.
Jaký je tedy onen nevypočitatelný cit, který zbavuje ducha spánku nezbytného pro život? Svět, který dokážeme vysvětlit, byť falešnými důvody, je důvěrně známý svět. Naopak ve vesmíru náhle zbaveném iluzí a světla se člověk cítí jako cizinec. Toto vyhnanství je neodvolatelné, protože je zbaveno vzpomínek na ztracenou vlast nebo naděje na zaslíbenou zemi. Tato roztržka mezi člověkem a jeho životem, mezi hercem a jeho dekoracemi, to je ten pravý pocit absurdity. Protože všichni zdraví lidé uvažovali o vlastní sebevraždě, lze tedy bez dalších vysvětlení připustit, že existuje přímé spojení mezi tímto pocitem a touhou po nicotě.
Námětem tohoto eseje je právě onen vztah mezi absurdnem a sebevraždou, ta přesná možnost, kdy se sebevražda stává vyřešením absurdna. Lze stanovit zásadu, že činnost člověka, který nepodvádí, je řízena tím, v co věří. Jeho chování tedy musí řídit přesvědčení o absurditě existence. Naše zvědavost je plně oprávněná, jestliže se ptáme, jasně a bez falešného patosu, zda takový závěr vyžaduje, abychom co nejrychleji opustili nepochopitelný úděl. Hovořím samozřejmě o lidech, ochotných být sebou samými. Vyjádřen jasnými slovy, může se tento problém jevit zároveň prostý i neřešitelný. Lidé však omylem předpokládají, že prosté otázky přinášejí odpovědi, které nejsou o nic složitější, a že důkaz předpokládá důkaz. A priori, a jestliže přehodíme členy tohoto problému, ať už se zabijeme nebo se nezabijeme, zdá se, jako kdyby existovala pouze dvě filozofická řešení – ano a ne. To by bylo příliš krásné. Musíme se však vmyslet do uvažování lidí, kteří neustále kladou otázky, aniž by dospěli k nějakému závěru. Jsem teď jen zcela nepatrně ironický: jde o většinu. Dále se mi jeví, že lidé, kteří odpovídají ne, jednají, jako kdyby si mysleli ano. Ostatně přistoupím-li na nietzscheovské kritérium, stejně si tak či onak myslí ano. Naopak lidé, kteří spáchali sebevraždu, si často byli plně jisti smyslem života. Tyto rozpory jsou konstantní. Dalo by se dokonce říci, že nikdy nebyly tak naléhavé jako v tomto bodě, kde se naopak logika jeví jako navýsost žádoucí. Je banální srovnávat filozofické teorie s chováním lidí, kteří je vyznávají. Je však třeba říci, že žádný z myslitelů, kteří odmítali smysl života, až na Kirilova, který patří do literatury, Peregrinose, který se zrodil z legendy*, a Julese Lequiera, který je závislý na hypotéze, nesladil svou logiku do té míry, aby popírala onen život. Pro zasmání lidé často citují Schopenhauera, který pěl chválu na sebevraždu u bohatého stolu. Na tom není nic žertovného. Tento způsob nebrat tragiku vážně není příliš závažný, ale nakonec vynese nad člověkem soud.
Máme se tedy kvůli těmto rozporům a nejasnostem domnívat, že neexistuje žádný vztah mezi něčím případným názorem na život a gestem, které učiní, aby jej opustil? Neměli bychom v tomto smyslu nic přehánět. V příklonu člověka k životu je něco mnohem silnějšího než všechny bídy světa. Soud těla se plně vyrovná soudu ducha a tělo couvá před zničením. Navykáme si žít, ještě než si navykneme myslet. V tom závodě, který nás každý den přibližuje smrti, si tělo udržuje nenapravitelný předstih. Ostatně podstata tohoto protikladu spočívá v tom, čemu říkám únik, protože je zároveň méně i více než rozptýlení v pascalovském smyslu. Smrtelný únik, což je třetí téma tohoto eseje, toť naděje. Naděje na jiný život, který je třeba si „zasloužit“, nebo podvod lidí, kteří nežijí pro vlastní život, ale pro nějakou velkou myšlenku, jež život přesahuje, sublimuje, dává mu smysl a zrazuje ho.
Všechno tak napomáhá pomíchat karty. Není vůbec zbytečné, že až dosud jsme si hráli se slovy a předstírali, že odmítnout smysl života nezbytně vede k prohlášení, že život nestojí za to, abychom ho žili. Ve skutečnosti neexistuje nezbytný vztah mezi těmito dvěma úsudky. Člověk se jen nesmí nechat zavést na scestí zmatkem, rozpory a nedůslednostmi, na které jsme zatím upozornili. Musíme všechno odsunout stranou a pustit se přímo do skutečného problému. Lidé se zabíjejí, protože život nestojí za to, aby ho žili, to je nepochybně pravda – avšak neplodná, protože to je truismus. Je však tato urážka existence, toto popření, do nějž je uvržena, je to dáno tím, že existence nemá žádný smysl? Což její absurdita vyžaduje, abychom jí unikli nadějí nebo sebevraždou – to je třeba odkrýt, probádat a ilustrovat, a vše ostatní odsunout. Pokud absurdno velí smrt, pak musíme dát tomuto problému přednost před všemi ostatními, mimo veškeré metody myšlení a hříčky nezaujaté mysli. Odstíny, protiklady a psychologie, které „objektivní“ mysl vždycky dokáže zavést do kteréhokoliv problému, nemají v tomto hledání a v této vášni žádné místo. Potřebujeme pouze nesprávnou myšlenku, to znamená logickou. To není snadné. Je téměř nemožné zůstat logický až do samého konce. Lidé umírající vlastní rukou tak sledují až do konce sklon svých citů. Úvahy o sebevraždě mi dávají příležitost formulovat jediný problém, který mě zajímá: existuje nějaká logika až do smrti? Mohu to zjistit jedině, budu--li dále rozvíjet bez neuspořádané vášně, a jedině ve světle důkazů, úvahu, jejíž původ zde naznačuji.
Tomu říkám absurdní uvažování. Mnozí lidé je začali. Dosud však nevím, zda se ho drželi.. Mnozí lidé je začali. Dosud však nevím, zda se ho drželi.
Když Karl Jaspers, odhaliv nemožnost vytvořit svět v jednotě, zvolal: „Toto omezení mě přivádí ke mně samotnému, kde se už neschovávám za objektivní hledisko, které pouze ukazuji, kde ani já, ani existence bližního se již nemůže pro mne stát předmětem,“ připomenul, po mnoha jiných lidech, ona pustá místa bez vody, kde myšlenka dospívá ke svým hranicím. Po mnoha jiných lidech, to zcela nepochybně, ale jak rychle se snažili odtamtud dostat! Mnozí lidé, někteří nesmírně pokorní, dospěli k tomuto poslednímu zákrutu, kde myšlenka kolísá. Ti se pak zřekli tohoto nejcennějšího, co měli, což byl jejich život. Jiní lidé, knížata ducha, se rovněž něčeho odřekli, ale rozhodli se pro sebevraždu své myšlenky v její nejčistší vzpouře. Skutečné úsilí ovšem znamená usilovně se života držet, pokud to je možné, a zblízka zkoumat přebujelou vegetaci oněch vzdálených krajů. Houževnatost a jasnozřivost jsou privilegovanými diváky této nelidské hry, v níž absurdita, naděje a smrt si vyměňují repliky. Tento tanec je zároveň elementární a rafinovaný, takže mysl může analyzovat taneční figury, než je začne ilustrovat a sama prožívat.
Překlad: Dagmar Steinová.
Diskusní téma: Albert Camu:Mýtus o Sisyfovi
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.