Lukáš Koval
Pravdivá metafora
Anotace
Autor podává ve svém eseji stručný přehled chápání pojmu pravdy v dějinách evropského myšlení a to v návaznosti na kanonickou roli řeckého mýtu. Připomíná nejen úlohu bohyně pravdy Alétheie, tak jak je zachycena v dílech básníků 5. a 4. století před Kristem, ale pokouší se i o její konfrontaci s výměry daného pojmu ve spisech z počátků a klasického údobí řeckého filosofického myšlení. Připomíná tradiční výrok Hérakleitův o skrytosti pravdy ale též význam pravdy jakožto důvodu pro Platonovo zavedení světa idejí. Neopomíjí ani roli estetizace při jejím chápání. V závěru svého eseje předkládá specifickou typologii institucí na základě jejich postojů k pravdě.
Summary
According to the canonical role of Greek mythology, the author of this essay tries to propose a brief history of the term "Truth". He not only points out the role of the goddess Aletheia as is portrayed by the poets of the 5th and 4th century BC, but also confronts it with the definition of the term in the philosophical works of the pre-Socratic and classical period. He discusses the implicitness of truth in Heraclitus’s poem, points out the importance of truth for Plato’s world of ideas and doesn’t forget to mention the aesthetisation of truth. At the end of the essay the author presents a typology of institutions based on their attitudes to truth.
Le sommaire
Dans son text l´auteur essaye de présenter l´histoire concise de la vérité en liaison du rôle canonique de la mythologie grecque. Il ne commente pas seulement la position de la déesse Aletheia, présentée dans les poèmes de la 5e et 4e siècles avant Jésus-Christ, mais il la confronte à la notion de la vérité dans les ouvrages philosophiques de temps présocratique et classsique aussi. Il note la latence de la vérité dans le poème d´Héraklit, l´importance de la vérité pour le monde des idées platonique et il n´oublie pas même son rôle de l´esthétisation. À la fin de son essai il propose la typologie spéciale des institutions en raison de leur attitudes envers la vérité.
Dnes bych rád začal drobnou vzpomínkou. Během svého studia dějin umění jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi. Mezi nimi však vystupoval jednoznačně do popředí zjev znalce moravského barokního sochařství, profesora Miloše Stehlíka. Velmi živě si pamatuji leckteré z jeho výroků, jež měly mnohdy lehce mentorský tón, k čemuž jej jistě plně ospravedlňoval a podnes ospravedlňuje, dnes ještě více, jeho věk. Patně nejzajímavější byla vzpomínka na jeho učitele, přítele Jana Patočky, profesora Václava Richtra. "Víte, to jednou některý student řekl takovou nevinnou větu: "Vždyť je to pravda." A nato se Richtr otočil a říká: "Pravda? A kde to roste?!" " Drobná vzpomínka, ale v mnohém podnětná. Kde to roste?! Metaforou položená otázka, která podkopává relevanci toho, co se vždy chápe jako samozřejmé. Ignoruje gloriolu pravdy a ptá se po její legitimitě. A vskutku si snad právě proto tento ironicky míněný výrok zaslouží pozornost. Tím spíše toho, kdo aspiruje na to být nazván milovníkem moudrosti.
Existuje totiž snad nějaký jiný statek, na který by si filosofové kdy činili větší nárok, než jakým je Pravda? Ale současně: najde se na celém širém poli filosofického diskurzu jiný pojem, který by na tom byl hůře než ona? A kdo je tím vinen, ne-li právě samotní filosofové? Vždyť celé dějiny filosofie je možné psát též jako dějiny hledání Pravdy, resp. metod (tedy cest, zajímavá metafora) k jejímu nalezení a následné deskripci. Pravda se stává skutečným předmětem touhy mudrců, nikoli Moudrost samotná. Kdyby milovali Moudrost, potom by nehledali Pravdu. To není projevem intelektuální monogamie, ale jen pravé lásky k Moudrosti, protože takoví milovníci prostě "vědí". Namísto toho však hrdě vyráží veliké zástupy oněch bláhových snílků na nebezpečnou cestu a i nadále udržují při životě archaickou rytířskou galantnost a la Don Quijote, která je v posledku stojí mnohem více, než jsou si ochotni připustit. Kde se však vzala tato vášeň? A kde byla Pravda dříve, než se stala tak žádanou?
Pravda nebývala věcí veřejnou. Skrývala se v promluvě, jejímiž nositeli byli ti, které filosofové okradli. Dlouhou dobu byla tabu přístupné zasvěceným. Pro zpestření bylo ale nejlépe učinit ji též hodnou bezprostředního estetického prožitku. Metaforičnost mýtické promluvy byla v tomto ohledu velmi silná. Byl to myslím Herder a spolu s ním další němečtí romantikové jako Schiller či Lessing, kteří, třebaže nebyli první, prohlédli tento fakt. Kouzlo pohádky má nezdolnou sílu. Tato spočívá v obraznosti jejího předmětu a jeho bezprostředním působení na city. Co však s Pravdou? Byla by sama o sobě tak kouzelná? Proměníme-li ji však v půvabnou ženskou figuru, dojde k ohromnému zvratu.
Tatíček bohů, erotoman Zeus, přivedl dle podání Pindarova na svět další dítko. Zrodila se Alétheia. Bohyně zvláštního charakteru, který je dobré si zapamatovat. Stranila se totiž lidí a žila o samotě - v pustině. Tak vypráví například Aisópos v jedné ze svých bajek:
"Jakýsi muž kdysi putoval pustinou, kde nalezl Alétheiu, jak tam stojí zcela opuštěná. I řekl jí: "Urozená paní, proč jste opustila tamto město v dáli a dlíte nyní zde v této pustině?" A z hloubi své moudrosti mu Pravda odpověděla: "Mezi lidmi dávných dob bylo možné se setkat se lží jen velmi zřídka, avšak nyní se rozmohla již nad celým jejich pokolením!" "
(Ezop, Bajky 531, z Babria 126)
Vidíme tedy, že Pravda se zpočátku lidí doslova straní, neboť po zániku zlatého věku a nástupu nekonečného mravního regresu - povšimněme si, že její původní hodnota je čistě etická, nikoli gnoseologická – se s lidmi nadále stýkat nehodlá. Avšak ani její původní domov pro ni nebyl pravým domovem: "Alétheia je ze stejného města jako bohové; ona o samotě žije mezi bohy." (Bacchylides, Frag. 57) Tento zlomek naznačuje, že se necítila dobře ani mezi bohy, vždyť říká, že ona o samotě žije mezi bohy. Že by Pravda nebyla milá ani bohům? Že by se velikému Diovi, při psu, zase nějaký ten potomek ne zcela povedl? A nebo byla lepší než sám její veliký otec, a byla proto tím starým ješitou ze žárlivosti odstavena? O tom básník pátého století před Kristem mlčí. No, konečně nemusíme vědět vše.
Jak už ale dobře víme, Pravda se mezi lidi opět navrátila. Nepřišla však sama ze své vůle, ale někdo ji přivedl. A kdo že je za to zodpovědný? Byl to ten zloděj ohně Prométheus, dobráček lidstva. Je opravdu příhodné, že těch největších darů se nám dostalo z rukou zloděje. Poslechněme nyní opět slova básníka:
"Prométheus, onen hrnčíř, který dal vzniknout našemu novému pokolení, se jednoho dne rozhodl, že vytvoří sochu Alétheie. A to za užití všech svých schopností tak, aby mohla ovlivňovat lidské jednání. Zatímco se tomuto plně věnoval, vyrušilo jej nenadálé volání mocného Dia. Přerušil tedy svoji práci a zanechal u ní prohnaného Dola, kterému ji svěřil na starost. Dolos byl jedním z jeho nových učedníků. Zapálen svojí touhou využil daného okamžiku ve svůj prospěch a za pomoci svých lstivých prstů vymodeloval postavu stejné velikosti a vzezření jaké měla Alétheia - se stejnými rysy. A když už bylo toto vskutku pozoruhodné dílo téměř hotové, došla mu hlína na dokončení jejích chodidel. Právě v té chvíli se vrátil jeho mistr, a tak se Dolos, třesoucí se strachem, jen rychle usadil na svou stoličku.
Prométheus byl ohromen podobností obou soch a přál si, aby se jevila jako důsledek jen jeho vlastních schopností. Proto tedy dal obě do pece a když byly dokonale vypálené, vdechl jim život. Svatá Pravda kráčela uměřeným krokem, zatímco její nedokončená dvojnice stála zaraženě na svém místě. Tento podvrh, onen výsledek lsti, tak dostal své jméno – Pseudologos. A já ochotně souhlasím s těmi, kteří říkají, že má krátké nohy: kdykoli se cokoli falešného počne s úspěchem, je jen dílem času, kdy Pravda jistotně zvítězí."
(Ezop, Bajky 530, z Phaedra App. 5)
Tento příběh stojí na samotném počátku dějin Pravdy. Žádný jiný, který existuje, nebude mít v historii jejího diskurzu větší váhu nežli tento. Je v něm hned několik důležitých významových rovin. Tak za prvé je možné jej číst jako počátek vědomí spjatosti estetiky a etiky, ne-li jako počátek výtvarného umění vůbec. Socha pravdy musí být ve svém uměleckém výrazu tak dokonalá, aby mohla ovlivňovat lidské jednání. Zde se rodí idea mimese, tak podnětná implicite pro Sokrata (a Platonovu teorii idejí) a explicite pro Aristotela (jeho Poetiku a Rétoriku). A ještě na počátku 18. století prohlásí Lord Shaftesbury, že Pravda je tou nejsilnější věcí na světě, jestliže i představa samotná se jí musí řídit a může nás těšit jen podobností s ní (Dopis o entusiasmu). Současně je to ale socha Pravdy, nikoli Pravda samotná, kdo se dostává mezi lidi. Básník moudře brání Pravdu a ponechává jí její teritorium, protože je jí hluboce zavázán. Je to přece ona, kdo dává svatost jeho logu: "Alétheio, Ty která vládneš počátku vší ctnosti, ochraň moji pravou víru od klopýtnutí, ochraň ji před hrubou Lží!" (Pindaros, frag. 205)
Jak ale vidíme dále, spolu s touto obdivuhodnou Prométheovou sochou se mezi lidi dostala i Lež, ta, o níž už malé děti podnes vědí, že má krátké nohy a daleko nedojde (to si ovšem dnes myslí už především jenom ty děti). Vizme též řecké jméno Lži – Πσευδολογοσ. Je tedy patrné, že Pravda se spájí s řádnou promluvou - λογοσ, zatímco její vědomá protiva se projevuje řečí zdánlivou. Není se potom co divit, když Hérakleitos klade v základ všeho právě Logos! A konečně nám nemůže a ani nesmí uniknout fakt, že Pravda vyjde najevo pospolu s Časem. A tady má počátek onen hon za Pravdou. Proč čekat na Čas, který by ji odhalil. Pokusme se o to sami. Vize čistoty, božské nedotknutelnosti se zvídavému ratiu stává tou největší atrakcí. Přitahuje svým kouzlem a láká k jeho prohlédnutí.
A tak ve chvíli, kdy byla umlčena ústa básníka, kdy se hlas rapsóda stal pouze antickou formou dnešní mediální kratochvíle a posvěcenost onoho "in illo tempore" se stala jen příslovečným určením času, nastoupila na scénu zcela nová Pravda. Její základní vlastnost, ona φυσις, která se dle Hérakleita tak ráda skrývá (sic!), měla být odkryta. Za lehátko, na kterém si při pitce se svými druhy tak rád hověl Sokrates, se skryla jeho idea. V kadlubu našich jeskyní, tam, kde jsme se dosud cítili v bezpečí, se najednou objevily tma a chlad. Bylo nezbytné opustit svět ošumělé všednosti, aby se rozumu dostalo jeho potravy prozářené světlem Pravdy. Čirá racionalistická spekulace mohla nyní v plné míře slavit své symposion.
Spolu se ztrátou své svatosti by ovšem Pravda pozbyla na kouzle svého významu. Právě proto jí toto kouzlo intelektuální milovníci zpočátku tak rádi ponechali. Protože jedině potom pro ně bylo tak zábavné si s ní hrát. Pravda je božská. Stojí-li v základu všeho, je též božská Arché pravdivá! Pravda starých φυσικ&omikron;ι je pravdou v podobě αρχη. To je ještě pořád velmi uspokojivé, neboť jejím domovem je příroda, do které tito lidé jen nahlížejí. Proto jsou vlastně stále spíše básníky než vědci. Ještě stále je mezi nimi a Pravdou hranice bázně. Ne však na dlouho, již brzy se vše změní k horšímu. Už v tomto historickém okamžiku ovšem dohází ke zvratu. Odvěká touha po odhalování toho "tam" nám škodolibě zakrývá přítomnost toho "zde". Díky tomuto pojetí, díky hledání Pravdy v Přírodě dojde k paradoxní situaci, je to jakási podivuhodná intelektuální perverze. Velmi pohotově vyjádřil její charakter Merleau-Ponty: "Jakkoli filosof tvrdí, že mluví jménem naivní evidence světa samé, jakkoli se brání, že k ní nic nepřidává a pouze z ní vyvozuje všechny její důsledky, nic z toho jej neomlouvá, naopak: filosof člověka všeho zbavuje, a přitom ho vyzývá k tomu, aby sama sebe myslel jako tajemnou záhadu." [1]A tak se také stane, že tématem filosofického bádání přestane být příroda a stane se jím svět lidí samotných. Nikoli φυσις, ale νομοι.
Spolu s nástupem sofistické kliky se tak Pravda musí opět stěhovat. Byla–li původně mimo náš svět, rozuměj svět lidí, potom se nyní posunula přímo do něj. Ta, která bydlela mezi bohy, ta co k nim patřila, kterou by někteří rádi za boha stále měli, se stala touženým vlastnictvím onoho zvláštního druhu. Platon velmi dobře věděl, proč zavést χωρισμος mezi náš svět a svět pravdivých idejí. Není to projevem nějakého bláznovství, jakési diskurzívní hypertrofie, jestliže pravdě ponechám místo v nadoblačném prostoru. Jedině tam totiž není manipulovatelná a jedině tam se stává předmětem neustálé aproximace. Tuto skutečnost dokonale vystihl Brunschwicg ve svých koncízních dějinách evropského myšlení: "Nepsané zákony jsou zákony božské a platónská dialektika se stane jen metodou, jak dosáhnout pravidelným postupem rozumového uvažování a vůle oné oblasti, v níž vládne navzdory temnotám smyslů a nevyhnutelné neprůhlednosti věcí a lidí čisté světlo ideje v neporušitelné zjevnosti pravdy a spravedlnosti."[2] Pravda lidem nepatří, třebaže, jak nás každodenní promluvy a manželské hádky ujišťují, lidé ji rádi mají. Toho využívají sofisté a posunují Pravdu právě do každodenní promluvy. To, co bylo žádoucí pro nemnohé mudrce, stane se nyní dokonalým obchodním artiklem. Pravda bude napříště zbožím, se kterým se bude kupčit na agoře. Kdo ji má, má totiž moc. Ve chvíli, kdy se pravda stane takovouto občanskou ctností, přestává být ctností vůbec. Stává se maškarou. Což není nemístné připomenout, protože maškara je předmětem posměchu. Nemluvím o masce, ale o karikatuře, přemrštěném výrazu, o komičnosti. Kozlí zpěv ctěného thora byl nahrazen smíchem. Jedná se o mezník, který jasně poukázal na základní charakter oné donquijotské snahy. Hledat pravdu mezi lidmi je nejen zbytečné, ale i směšné. A o směšnost jde u Platóna především.
Do popředí se nejprve dostává jambický verš hanlivých básní, aby z něj nakonec vyrostla komedie. Ta již svým názvem poukazuje na osud jejích herců, kteří se potulovali po vesnicích - κωμασ, protože pro městskou společnost nebylo téma jejich dramatu dostatečně vznešené. Proto, jak píše Aristoteles, není její historie dostatečně známa, neboť nebyla brána vážně. (Aristoteles Poetika, kn. I., kap. 4 a 5, 1449a-b) S nástupem sofistů se situace mění, což potvrzuje i osoba Sokratova – milovníka moudrosti, ale současně velkého ironika. Spolu s přenesením Pravdy do společnosti lidí mění se i metoda jejího zkoumání. Prubířským kamenem se stává výsměch. Co jiného se sofistou, než se mu vysmát? Pravda je nyní věcí politickou. Nicméně případ Sokratův ukazuje neklamně, že Pravda je od počátku vskutku nepohodlná. Bude ji proto napříště lépe opět nějak zakrýt.
Mistrovství v takovémto zakrývání dosáhla prudérní hegemonie nastupujícího křesťanstva. Spolu s pokrytectvím přichází na scénu nový háv pro Pravdu. Má-li zůstat ctností, musí být ctností křesťanskou a nahota se jeví jako až příliš jasný relikt pohanských časů. Pravda přestane být odhalována a započne její dogmatické šíření prostřednictvím víry. Ten, který se tohoto vymezení nedrží, je lhář a pro společnost je nepotřebný. Nemá ani nejmenší právo na Pravdu sahat. Nahou ji mohou vidět pouze ti, kteří mají privilegium, ti, kteří jsou členy instituce nového pravého diskurzu. Co na tom, že je stejně vratký jako tanec na špičce jehly. Jen oni vědí, kolik andělů se na ni vejde. Tak burcují hlasy náboženských dogmatiků. Na první pohled to vypadá, jako by se Pravda vrátila tam, odkud ji pohanští filosofové vytáhli. Ale to je jen zdání. Je totiž i nadále uzavřena v kleci christianizované society. Sofistika se pěstuje stále, jen se jí říká jinak. Šíří se však bohužel jako falešné Boží slovo. Filosofům se stalo to, co se čas od času zlodějíčkům stává – sami byli okradeni. Z filosofie se na několik dalších století stává ancilla theologiae. Její touha po odhalování Pravdy nebude naplňována. Zůstává otázkou, kdy že se vrátila na svůj pomyslný trůn? Vrátila se tam? Nebo lépe: byla tam kdy vůbec? S jistotou můžeme říci jediné. Dle toho, jaký kdo zastává postoj k obnažování pravdy, by bylo možné načrtnout jakousi typologii.
1) Milovníci. Opravdoví obdivovatelé Pravdy. Po dlouhých námluvách a opatrném obcházení se s ní pokusí sblížit. Je-li jim nakloněna, rádi ji obnažují a spřádají s ní své milostné reje. Filosofové.
2) Ti cudní. Pravdu mají raději zahalenou. Proč asi? Zřejmě velmi dobře vědí, že její nahota pro ně není zase tak příjemná. Politikové a klerikové.
3) Voyeuři. Zajímavá skupina. Na pravdu se rádi dívají ze skrytu, tak jako dva starci pozorují koupající se Zuzanu. Rozvážně si počkají, až se obnaží, a pak ji zneužijí. Nejlépe, je-li slepá a nevidí je. Právníci.
4) Násilníci, konzumenti a propagátoři hard cor. Pravda je pro ně jako coura a podle toho s ní zacházejí. Strhat s ní vše a tvrdě na věc. Jejich cílem není ona samotná, ale její maximální zneužití. Extrémní forma sofistiky. Dnes se jim říká investigativní žurnalisté.
5) Zhrzení. Odpadlíci všech předchozích skupin.
A Pravda? Ta, která se, jak vidíme, zrodila z konkrétní potřeby a v dané době, nuže tato rozmazlená dcera doby si s nimi všemi bude i po další tisíce let pohrávat a koketovat. Taková je totiž Pravda.
Diskusní téma: Lukáš Koval: Pravdivá metafora
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.