Úvahy o postmoderní době
Zygmunt Baumann
Spor o modernitu
Je naše doba moderní nebo už postmoderní? Abychom se o to mohli přít, bylo by nutné mít svět uspořádaný do podoby souvislého a soudržného celku. Je nutné tento svět popsat, porozumět, co se v něm děje a o co v něm jde. Starost o název nechám jiným.
Proč se vlastně dohadujeme o postmodernitu? V sázce je dost - hodnota kapitálu nahromaděného tradičními a ctihodnými firmami - sociologií, filosofií, humanitními vědami... V sázce je klid duše, stálost autority, vědomí smyslu toho, co děláme - to vše se zakládá na tom, že máme statuty a předpisy, které vyvolávají úctu už svou starobylostí tím, že se je tolik lidí naučilo pokládat za samozřejmé.
V průběhu posledních staletí se strategie filosofie, sociologie a všech humanitních oborů utvářely ve svérázné symbióze s modelem světa, v němž byly situovány. Strategie sloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel a upevňoval během těchto úvah. Toto je zpochybněné. Jde tedy o revizi nejsolidněji propracovaných, zdá se že jednou provždy ověřených myšlenkových návyků. To je nutně zásah bolestný.
Zjednodušeně: Moderní humanitní obory modelovaly svět, jímž se zabývaly, především jako předmět administrace, správy. Svět od stolu pracovního stolu ředitele, svět, v němž byly formulovány a uskutečňovány cíle, a v němž obecný cíl byl rozložen do řady řešitelných problémů. Svět věcí se hodnotil podle toho, jestli se přibližuje nebo vzdaluje od tohoto stavu věcí, který byl naplánován na zítřek, a v němž pro dosahování cílů bylo podmínkou sevřenost řad těch, kdo ony cíle měli splnit, sevřenost dosahovaná generálním ředitelstvím a prostřednictvím víry, že toto ředitelství má právo takové úkoly formulovat a zadávat, prostřednictvím snahy vyhnout se trestu za neposlušnost, nebo skrze zájem jedince na cílech celku... Ale dnes takové ředitelské kanceláře nejsou. Jsme moudřejší přinejmenším o poznání, žel nemůžeme přísahat na to, že takoví ředitelé byli v minulosti;, těžko je nám to uvěřit. Ale víra v jejich existenci byla.
Z toho, že se na svět nahlíží z perspektivy správy, že se na plátno světa promítá obraz způsobu života a myšlení administrativy, vyplývají pro model světa tři důsledky.
- Tento svět je celkem, totalitou, to znamená, že obsahuje vše, co je pro jeho trvání podstatné, nebo spíš: to, co neobsahuje, není podstatné a nemusí být bráno v potaz. Pro sociologii byla takovým celkem společnost, v posledním století ztotožňována s národním státem. Dál jím byla kultura, nejčastěji chápaná jako kultura společenství řízeného plně či částečně suverénní mocí.
- Tento svět je celek spojitý, má tvar a podobu mechanismu. Přinejmenším jeho ideálem je absence vnitřních rozporů a způsobilost je odstraňovat, když se objeví. Nepřítomnost mnohoznačnosti, nebo aspoň přítomnost jasného návodu, jak dospívat k jednoznačným vizím a situacím, shoda v principech, které jsou nezbytné pro přežití celku, způsobilost zneškodnit ty, kteří shody odmítají. Tento svět mohl fungovat potud, pokud se každá složka, každé ozubené kolečko otáčelo podle parametrů místa, v němž se mělo nacházet... Odtud ústřední postavení procesům socializace, neboli probouzení chuti dělat to, co je člověk povinen dělat pro soudržnost celku. Mluvit se dá o "odchylkách od normy", "deviaci".
- Tento svět je projektem ve stavu realizace, je situován v čase, který je současně časem kumulativním, orientovaným i finálním - jen v takovém čase je myslitelné projektování a projekty. Čas je kumulativní, což znamená, že to, co v něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to, co má teprve začít. V takovém čase je možné postupovat důsledně. Plánovat, rozkládat plán do stadií, budovat velké věci po částech. Čas je také orientovaný, tzn. že ontologické rozdíly mezi minulostí a budoucností jsou ostré, minulost je modalitou celkové a nutnosti, budoucnost zase neúplné určitosti a svobody. Komunikace s minulostí a budoucností je monologická, jednosměrná, ale směry jsou opačné. Tento čas je i finální, to znamená, že směřuje k jakémusi cílovému stavu, cílovému bodu. Moderní čas je vhodný pro projektování i pro vizi dokonalosti.
Modernita byla jedinou civilizací, o které bylo možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako "o projektu". Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé, nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Falešným, ale účinným argumentem pro budoucnost, která přijde byly vady přítomnosti, která je.
Nejvýznanější odlišnost naší doby je v tom, že nemyslí ani nemůže o sobě myslet o sobě jako "projektu". Nejcharakterističtějším rysem našeho času je náhlá popularita plurálu - frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle, v plurálu, ta substantiva, jež se objevovala jen v sg. Žijeme projekty, ne projektem. Projektování podlehlo privatizaci, deregulaci, fragmentarizaci. Jsme zaměstnání řešením problémů, ale ty se neskládají v celek, a hlavně: není mezi námi "problém problémů", metaproblém, "problém, jak skončit s problémy", jak zařídit zařizování jednou provždy. Už si nepředstavujeme, že zítřek bude docela jiný než dnešek. "Dějiny došly k svému konci". (Budoucnost už není to, co bývala). Postmodernita je vlastně totéž, jako zánik projektu, super-projektu.
Jak se to stalo?
- univerzalita projektu vyžaduje moc, která má univerzální ambice. Taková dnes není nikde vidět. Rozklad a ochablost státní moci se prohlubuje. Péče o ustanovení a udržení umělého řádu, opřeného o zákonodárství a státní monopol donucovacích prostředků, loajalitu obyvatel, normování jejich chování - to dnes není nutné (jako snad dřív, jako v začátku modernity). Pravidelnost života, udržování a rutiny - se obejde bez dotěrného zasahování státu. S potřebami, jejichž uspokojování kdysi vyžadovalo pracné utváření konsensu za pomoci zastrašování a indoktrinace, si dnes poradí trh, který se nebojí ničeho víc, než podobnosti nebo jednotnosti zálib, vkusů, přesvědčení. Místo normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta. Místo legitimizace masová média. Kdo by na sebe vzal tento projekt, a proč?
Západ taky už nemůže pokládat zbytek světa za prázdný prostor. Ten se staví na odpor.
- měli jsme dost důvodů pro ztrátu důvěry v projekt dokonalé společnosti. Dvě nejopovážlivější projektantské obsese - Němci a komunisti. Obracíme se s odporem od sociálních inženýrů. Ne ten nebo ten stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový.
Humanizují humanitní vědy? Nežijeme v době pokroku, ale spíše v čase rizika.
- moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory. Mysleli jsme si, že moderní kultura byla ušita na míru moderní společnosti, sloužila jí. Nevšímali jsme si toho, že kultura společnosti, kterou "obsluhuje", slouží osobitě. Pozorně se jí dívá do karet, kritizuje ji, zkoumá. Že je knězem i šaškem najednou, že ji nikdy nelze úplně získat a osvojit, že ji nelze docela zvládnout, že není možné opanovat její opoziční duch, a že jen v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity... Modernita potřebuje kulturu bojovou, podezíravou, bojující proti iluzím, sebeklamům, lžím, kulturu skeptickou, nespokojenou. Moderní kultura byla i kulturou zoufalství, pochyb, kritiky, odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. Byla entuziastická ve vztahu k záměru, ale musela kárat vše praktická vtělení. Všechny aktuální výkony moderní civilizace byly cílem kritiky. Bylo jen otázkou času, kdy se popudlivý duch, modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která ho živila. "Krize paradigmatu", rozčarování a anomálií se ukázalo moc, než aby bylo možné je odbýt poukazem na chyby ve výpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavce. Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejich záměrů. Chyba se hledá dnes ne v tom, co bylo vykonáno, ale v předpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno.
Postmoderní kritika záměrů modernity je paradoxně trochu - konečným triumfem moderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým rozumem ustoupila nakonec pod náporem hubitelů iluzí.
Z toho neplyne, že filosofové, humanitní vědci musí opustit dílnu, kterou zdědili a v níž pracovali. Přirozená souhra mezi podobou skutečnosti a pohnutkami a jednáními jedinců je však sama jednou z moderních iluzí. Ale je potřeba pozorně se podívat na nástroje, které nám moderna zůstavila, zeptat se, jaké má být vědění, aby se pro ně v lidském životě znovu našlo místo. Humanitní obory jsou hermeneutikou sekundární - jsou přetvářením významů už daných, výkladem jevů už nasycených interpretacemi. Otázka jak dělat humanitní vědy dnes. Přepsat dějiny jejich?
Jde o chápání lidské skutečnosti ne jako předmětu administrace, normativního regulování a funkční koordinace, ale jako sféry spontánních a pouze slabě, byť včas koordinovaných procesů, ale také o zřeknutí se se teorie, která má předem, jaksi shora určovat to, co mohou určovat až lidský jednání. Jde o to nezačít dražbu dřív, než budou exponáty k prodeji oceněny. Jde o to, aby lidský skutečnost byla v každém okamžiku své existence pochopena jako soubor možností, nikdy zcela neurčených a nikdy docela nedeterminovaných. Takto to vidí sociolog.
Zdá se, že bude třeba uznat, že "systémovost" systému nespočívá ve vzájemném vyvažování a přizpůsobování elementů, v tvorbě vzorců takového vyrovnávání, že se spíš vytvoří jako kaleidoskopický obraz ze hry rozporů, napětí, ambivalencí dohadování a sporů, porozumění a nedorozumění. A že neurčitost a mnohoznačnost komunikujících prvků není projev nemoci systému, ale podmínkou životnosti. V takovém systému ale nelze předvídat jeho budoucí stavy, je možné pozorovat aktuální stavy jako soubory možností, z nichž se žádná neuskuteční "nevyhnutelně". Každá konstelace dává smysl, činí určité autorskoaktérské strategie pravděpodobnými a současně jiné proměňuje ve strategie méně pravděpodobné.
Bude potřebí znovu otevřít zdánlivě zcela nediskusní otázku specifické váhy událostí a entit, kterou ortodoxní sociologie měří pomocí takových vlastností jako je frekvence, rozšířenost, statistická průměrnost, "normalita". Statistika nezachycuje rozměr možností. Všechny velké, skutečně podstatné změny našeho století přišly neočekávaně a nepředvídaně, nebylo možné čekat ze statistických trendů.
"Projekt postmoderny" je čímsi jako contradictio in adjecto, je projekt filosofie nebo sociologie šité na míru postmoderního údělu a zejména na míru postmoderního údělu a sebeuvědomování - je úkol realistický jako nutný. Rysy jsem se pokusil načrtnout. Takto koncipované humanitní vědy, osvobozené od legitimizačně - integračních funkcí:
Poslání filosofa a sociologa je vyslovit zamlčené, udělat zjevným, co je zraku nedostupné... Nenechat udusit v zárodku žádnou možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, odhalovat falešnost slibů chlácholivé jistoty a poklidného řádu, jež ve skutečnosti vidinou slibovaného osvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy. Měli by oddělovat zdravá zrna sebeuvědomění, jež musí být vždy věděním o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od plev totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy. Měli by vyvolávat neklid, ne jej mírnit. "Rozbíjet všechny posvátné pravdy", demaskovat jejich represivitu, minimalizovat tak nespravedlnost vůči těm, kteří odmítají souhlasit s účastí v "jazykové hře", kterou jim vnucuje dominující většina.
Bez sebejistoty, která plyne z přesvědčení, že o správnosti toho, co říkáme, je rozhodnuto dávno předtím, než jsme otevřeli ústa...
Taková filosofie a sociologie nemá co nabídnout těm, kteří usilují o dosažení nebo udržení moci, má však co nabídnout lidem, kteří ať už z vlastní volby nebo z nutnosti jsou zaujati seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti. A napomáhají i tomu, abychom zahlédli příkaz solidarity lidí sdílejících stejný osud, kteří jsou odsouzeni k náhodnosti bytí, a kteří jsou si toho vědomi.
Postmoderní osobnostní vzorce
Trvalým atributem "postmoderního" životního stylu se zdá být nespojitost, nekonsekventnost jednání, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér činností. Budeme charakterizovat čtyři vzorce, modely "postmoderní" osobnosti: zevlouna, tuláka, turisty, hráče. Byly i dřív, postmoderní se stávají tím, že - se staly "normou" chování, dřív byly marginální, - a že v životě těchže lidí a v týchž úsecích života se objevují současně - dřív byly předmětem volby, dnes si je jedinec nevybírá. Prostě tu jsou. Mnohoznačnost této situace dává pocit svobody, ale má i negativní stránky.
Jako problém se "osobnost" objevila spolu s moderní sociální strukturou. Přdmoderní literatura o osobnosti močí. Tehdy nebyla osobnost úkolem. S výjimkou mořeplavců, kupců... se málokdo vydával za hranice svého města nebo vesnice, v nichž život plynul od narození do smrti. Většina lidí měla své místo vymezeno pevně.
TO se hodně změnilo důsledku prudkého nárůstu mobility a "anonymity" života v městě. Cizí se tu pohybovali mezi cizími, v davu je snazší se ukrýt, je těžší v něm najít své místo. Člověk se jevil druhým jako pouhý fragment vlastní osoby, druhé tak znal. Čas od času jedni "druzí" zastupovali jiné "druhé", každá akceptace byla omezena místem a časem. Anonymita přeje klamu a podvodu, jsou li setkání prchavá, je snadné "chlubit se cizím peřím", vydávat se za někoho, kým nejsem. Co to znamená "být někým ve skutečnosti", "opravdu"?
Odtud jistě pochází moderní rozlišení "povrchu" a "hloubky", "jevu" a "podstaty", "zdání" a "pravdy". Mezi těmito protiklady bylo nyní prázdno, nad nímž musel člověk hledající věrohodnou orientaci ve světě, vlastními silami sklenout most. Je-li tak snadní nechat se mýlit zdáním,... jak odpovědět na otázku: "Kdo jsem já?" I tato otázka je moderní. Ptáme se ti na identitu, a pojem tento má smysl jen potud, pokud identita může být jiný, než je, pokud její bytí je otázkou neustálé péče a nutného dokazování. Otázka po identitě roste z pocitu rozkolísanosti existence. , její manipulovatelnosti, nedourčenosti... Roste i z poznání, že v takových podmínkách je volba nutností a svoboda osudem člověka. Identita se nedostává darem, není rozsudkem, je něčím, co se konstruuje a co je možno konstruovat různě. Identita je úkol.
Ricouer si všiml, že otázka identity (l´identité) zahrnuje dva propojené problémy: l´ipséité (odlišnost vlastní osoby pod jiných) a la memete (kontinuita osobnosti, trvání jejích charakteristických rysů nezávisle na běhu čas a změnách okolností). Oba problémy jsou předmětem stálé starosti moderního člověka. Jak vysvětlil G.Simmel, v záplavě prchavých zážitků se člověk vrací k sobě v naději, že najde opěrný bod - Já je poslední naděje nalezení přístavu. Není tedy divu, že identita se stala ohniskem neklidu a že schizofrenie - patologická radikalizace "normální" neurčitosti identity - zaujala první místo mezi psychickými chorobami považovanými za mor moderního života.
Filosofické reflexe nad situací individua nuceného hledat vlastní identitu oscilovaly mezi dvěma názory. Rané verze reprezentované Descartem, Kantem a francouzskými filosofy představovaly identitu jako něco, co by měl člověk odhalit: existuje lidská podstata, většina lidí je v omylu ke vztahu k ní. Důvěryhodným průvodcem k ní je rozum, tlumí vášně, slepé uličky. Pozdější podoby filosofického rozvažování (Nietzsche, Heidegger a Sartre) učinily z identity spíš otázku vynálezu než objevení: je-li lidská podstat, spočívá jen v tom, že lidské individuum musí identitu budovat volbou a rozhodnutím, že podřídí celek životního úsilí hlavnímu "projektu".
Obě verze byly jednotné v zásadním: identita není člověku dána, je třeba ji hledat a život je sled takových hledání. Korespondovalo to s všední zkušenosti společnosti, v n které jen členové nejvyšších a nejnižších vrstev byli od narození vrženi do neproměnné situace.
Moderní život jako pouť
Postava poutníka se zdála být zkratkovitým a zobecňujícím popisem hlavních znaků života moderního člověka. Zachycoval "cílovost", návyk hodnotit každý fragment života a čin z hlediska toho, jestli dosažení cíle přibližuje nebo ne.
"Všichni jsme poutníky životem" - opakovali protestantští kazatelé. Při pouti je cílové místo známo, ač tam poutník nebyl a nemá určitější představu. Kalvinisté byli přesvědčeni, že to, co je na konci čeká, je Bohem stanoveno. Poutnictví je osud, není to vypočítavá volba. Předem byli poutníci rozděleni na zavržené a vyvolené. Ne mnoho záleží na člověku samotném, zbytečné se tím trápit.
V této devalvaci emocí viděl Weber hlavní spřízněnost kalvínské etiky se způsobem života, který byl příznivý pro rozvoj kapitalismu. Všechno, co děláme, jsou prostředky k cíli. Soulad prostředků a cílů byl předem zaručen a poutníkovi nezbývalo nic jiného než jít a hledat nejkratší cestu. Kalvínův Bůh byl tedy návodem pro racionální život, pro vládu rozumu na city, panství cíle nad prostředky.
Weber našel mezi moderní mentalitou a protestantskou koncepcí života jako pouti ještě jednu vazbu: "Kalvínův Bůh chtěl ne jednotlivé dobré skutky, ale život vyplněný prací a činnostmi vzájemně propojenými ve spojitý systém". Nejde už střídavě hřešit a dělat pokání. Není místo pro kroky nevedoucí k cíli. Všechno buď cíli slouží nebo je zbytečné. Čas věnovaný radovánkám je prázdný.
Weber si také všiml, jak snadno se dá model poutníka jako vzoru ctnostného života oddělit od jeho původního náboženského základu. Tento model jednou přijatý a přetvořený ve zvyk může sloužit jako vzorec životní strategie moderního člověka.
V sekularizované verzi už není cíl pouti spása duše..., ale "naplnění poslání", uskutečnění potencionálu,...
Chápat život jako pouť lze jen v uspořádaném světě: ve společnosti s pevnou, na individuu nezávislou strukturou, s pevným rozložením pravděpodobnosti. Pak lze plánovat život.
Tak se jevil moderní svět. Život se jevil jako terén volby a svobody, ale takové svobody zakládající, která se zakládala na dobré znalosti toho, co je nutné. (Hegel: svoboda je poznaná nutnost).
Cíl byl neustále vpředu.
Ve světě "postmoderním", nejsou splněny tyto podmínky (souvislost, plánovatelnost, cíl, ...)
Epizodičnost a nekonsekventnost
Nejvýraznější rys postmoderního bytí je absence sociálních struktur, které by jednou provždy (po dobu realizace "životního projektu") určovaly rámce toho, co je možné, současně byly oporou pro to úsilí, orientované k realizaci vybrané možnosti. Rámce, s kterými každé životní počínání musí počítat a může, nezanikly docela, ale nejsou konstantní jako dřív. Jakoby plynutí času přestalo být souvislým projektem. Místo přímky je tu soubor epizod, které sice postupují za sebou, ale lze je myslet i jako probíhající vedle sebe. Z jedné epizody vyplývá pro druhou pramálo.
Každá epizoda je do jisté míry samostatná, je uzavřeným celkem, počíná se jakoby v situaci "úplné svobody". nezanechává za sebou neodvratné následky (i další epizody začínají od začátku). Postmoderní život vyjadřuje televizní seriál, k pochopení jednoho dílu je vše v něm obsaženo, znalost všech dílů není podmínkou.
Časové rámce se tedy smršťují. Každý dosavadní stav je prozatímní, a "pak se uvidí". Povolání vznikají, zanikají, mění se, dovednosti zevčera jsou neužitečné... Práce není celoživotní, zřídka dlouhodobá. Přechodnost, prozatímnost, dočasnost každého postavení a úkolů.
Z toho pro problém identity dva důsledky. Na jedné straně mají průběžně vykonávané funkce pro sebeurčení malou hodnotu. Na druhé straně životnímu úspěchu pomáhají jiné vlastnosti než dřív. Ne důslednost v jednání, trvalé sledování jednou zvoleného cíle, fixní specializace, ale elasticita zájmů, pružná adaptace, připravenost se učit a zapomínat to, co se nedá použít. Postmoderní kontext preferuje absenci přesně vymezené identity.; čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem. Nejlíp se vede těm, kteří si nenavykli se soustředit dlouho na jeden předmět zájmu, nadměrně se neváží na věci, jimiž se mají zabývat. Osobnost skutečně postmoderní se vyznačuje absencí identity.
Stejně to je v oblasti mezilidských vztahů. Počítá se s dočasností vztahů, jen pokud budou přinášet uspokojení. Giddens mluví o "souběžné lásce". Milostný poměr se dnes neztotožňuje se stálostí citů, svazky se dnes uzavírají ne "proto aby", ne s představou, žer mají sloužit něčemu jinému než sobě samým, ale kvůli užitku, který má svazek přinést. "Čistý vztah" - vztah, který je sobě cílem, nemá smysl žádat, aby trvala déle než uspokojení z něj. Rozcházet se je možné bez žalu a obviňování.
Rozpad "životného projektu" na kaleidoskop samostatných epizod, nepropojených kauzálně, logicky, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře "nikdy nekončícího karnevalu". Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží a smyslem všeho toho usilování je popularita: v tomto světě "býti" znamená totéž, co být pozorován, vnímán, brán na vědomí, a ukazatelem důležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů, diváků a stopa otištěná v jejich vědomí.
Do úspěšného sdělení ale musí být od počátku zabudován příslib pomíjivosti, přechodnosti, protože kapacita pozornosti je omezená a je nutno v ní uvolnit místo pro sdělení následující. Postmoderní kultura je jakoby stálou generální zkouškou smrti, lekcí pomíjivosti všeho, smrt samu ale konstruuje jako epizodu bez trvalých následků, jako "dočasné zmizení", objekty fascinace, idoly davů, sláva neumírají, ale pouze "mizejí". Zmizení ale není věčné, jakoby jen odloženi do skladiště, z něhož si můžeme vytáhnout, když bychom chtěli... Postmoderní kultura není stálou demonstrací neodvolatelnosti smrti jako spíš nedefinitivnosti pomíjení. I když pomíjení nenastává jednou provždy, i když je obvykle odvolatelné, věci a činy přece jen ztrácí hodnotu, jež jim byla připisována. Všechno je "jakoby", bytí je čímsi mezi přehlídkou kandidátů a hrou na schovávanou. Nic, co začíná, nebude trvat věčně, ale nic také neodvolatelně nekončí. [JP1]1Není proto brát to, co se děje, příliš vážně, způsobené škody se dají vždy napravit, vždy je možno začít od začátku, nebo to zkusit jinde, nebo se věnovat jinému. A hlavně: záplava, nadbytek, hypertrofie informací, komunikátů, zvuků, pohybů se sémantickým nákladem, na jejichž vyčíslení ani vstřebání nemáme čas. Jako rakovina, bujení beze smyslu. Slovo, hudba, obrazy...
Jak odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, co je odění, a co převlek? Jak vydělit zvuky z hluku, jak vyjmout věty z proudu slov? Větší hluk musí být... Karneval významů se končí bezvýznamovostí a nesmyslem.
V takovém světě není místo pro poutníka, protože není konečný cíl putování. Život je putováním, ale teď bez předem daného směru. Cestu si nelze naplánovat, jestliže se síť drah denně mění, objevují se stále nové ukazatele. Ohlédnutím vidíme klikatou čáru.
Podle Guttariho, Deleuze se začalo pro charakteristiku postmoderního poutníka používat obrazu kočovníka. Ale kočovníci si přese své trasy nevybírají nahodile, nemění je den za dnem. Kočovníky s poutníkem spojuje pevnost, určitost, neměnnost trasy, na niž jednou vstoupili. Putování tu má svůj rytmus, časový plán. každá etapa má pevný význam. Od antropologů víme, že narušení cyklického rytmu putování (znemožnění pastvy zvířatům) má katastrofální důsledky pro kulturu jako celek. Postmoderní život ale nemá pevnost, určitost, trvalost a význam předem daný a zavazující.
Místo jednoho vzorce je v případě postmodernity nutno se orientovat na několik vzorců, abychom mohli ukázat nespojitost životního způsobu, který je v postmoderních podmínkách údělem všech. Mnohost typů ukazuje analytickou "nečistotu" bytí, jeho nespojitost, marnost, trvalou mnohoznačnost, nedůslednost, tendenci spojovat do jednoho proudu vzorce, které se snesou jen stěží.
Zevloun
Je odsouzen k nevědomosti, pozoruje lidi, musí si domýšlet. Nevědění je jeho prokletí, ale i šancí, smysl toho, co vidí je nedopovězený a neověřitelný. Neomezená možnost interpretace. Mez jeho svobody je jen hranice představivosti. Všechny vidící, ale sám neviděn, skrytý v davu, ale k davu nenáležející, má zevloun právo cítit se pánem všeho tvorstva. Je režisérem děl, v nichž pasanti jsou herci, aniž o tom vědí, a aniž proti tomu protestují. Jho rozhodnutí nijak nemění osudy těch, kterým přidělil role. Všechno je "jakoby", V tom spočívá půvab této hry bez následků a moci bez závazků. Městský zevloun představuje prožitek svobody, úplné, nezávislé na vůli rozmarech druhých, ale raky svobody pouze představované, konvenční, bezzubé, jež na tvaru světa nenechává stopy. Svoboda z nevědomosti, opírající se o bezmocnost. Podmínkou jí je povrchnost kontaktu, vzájemná shoda v tom, že slupka bude nedotčena. Každá zevlounova procházka je jen dalším potvrzení platnosti a prázdnoty svobody, je kostýmovanou zkouškou nedůležitosti bytí a povrchnosti, epizodičnosti každodenních forem spolubytí.
Kulturní vzorec zevlouna se vytvořil v moderní společnosti, byl výtvorem anonymity, kterou vytvořilo hustě zalidněné město. zevloun ale nebyl vzorcem všeobecným. Postmoderní podmínky se odlišují zevšeobecněním vzorce zevlouna. Zábava dosud pro vyvolené, se stává dostupnou téměř všem. Obklopí-li se promenády obchody se zbožím dostupným "obyčejným lidem". Možnosti obchodu se velmi rozšíří. Ne už potřeby budou zákazníka přitahovat do obchodu, ale estetické tužby, jež jsou neukojitelné. Zákazníci se do obchodů masově pohrnou, a to nejen proto, aby něco rychle koupili a šli, ale aby své oči nakrmili podívanou. Jak to udělají, stanou se sami podívanou pro sebe navzájem, promění se v neplacené herce nekonečného představení...
Poddávají se vůli jejíž existenci nepředpokládají, která se realizuje prostřednictvím tužeb, jež v něm byly probuzeny. Vnější tlak se jeví jako vnitřní puzení, závislost vypadá jako svoboda. Je to zevloun, kdo je pečlivě veden jako herec ve velkém divadle nabývání zboží. Přístup k rozkoším včerejšího zevlouna získal zevlouin nového typu za cenu toho, že byl zbaven svéprávnosti.
Ani nejdetailnější ze zákulisních režisérů veřejných výběhů ale nevládne nad tím, koho jimi zvábený zevloun na svých toulkách potká. I na nepečlivěji vyprojektované obchodní promenádě je místo pro nečekané události. Tento nedostatek mizí, jakmile se místem pro procházku stane terén, v němž zevloun dosahuje vrcholu své suverenity a svobody: jeho vlastní dům a byt.
Mluvíme o televizi. Bech mluví o "teleměstu", a ukazuje tak, že televize umístěná uvnitř soukromého byti přejímá funkce, které plnil dřív městský terén, který byl vně domu. Obrazovka se stala hlavním, nejvíc navštěvovaným výběhem postmoderního zevlouna. Tím se rozsah toulek velmi rozšířil. Z křesla, vyzbrojen jen dálkovým ovládačem se pohybuje ... Vzdálenost v čase a prostoru není překážkou. Život před obrazovkou se stává neustálým dobrodružstvím, co bylo sváteční událostí, je každodenností.
A dobrodružství změnila svůj charakter. Není to už divák, kdo je vykouzluje silou své představivosti. Na zevlouna v křesle dobrodružství dotírají ve stavu zcela hotovém - k jejich vymyšlení nasadili všechnu svou fantazii jiní lidé. Odborníci, štáby specialistů. Jak by tomu mohla konkurovat primitivní, jednoduchá obrazotvornost a podomácké kutění diváka? A co se děje na obrazovce je dopracované do detailu, jsou dokonalé tak, jak to skutečné není. "Skutečnější než skutečnost".
Role se obracejí: co se zrodilo jako reprezentace skutečnosti, se stalo jejím standardem a mírou. Málokterá skutečnost ale tomu dostojí. Tím hůře pro ni. Nic není opravdu skutečné, dokud to nebylo natočeno. Abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostí, sledujeme na videu. Není už jasné, co je skutečností, a co je jejím obrazem, co je "opravdu", a co "jakoby". Ale jasnost a srozumitelnost už nejsou potřeba.
Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má málo naděje na úspěch. A epizody se kladou vedle sebe. Jak mezi nimi volit? Jak je srovnat, přebrat? Svět z epizod je rájem pro zevlouna. V zevlounově ráji jsou věci osvobozené od vlastní tíhy. Váhu jim dodává jen uspokojení, které z nich dokážeme vykřesat.
Tulák
Na počátku moderny byl tulák veřejným nepřítelem číslo jedna. Dávali se do vězení, nucené práce, recidivistům vypalovat na čelo znamení.
Potloukání se bez víle, putování bez stanovené trasy bylo porušením řádu, který moderní zákonodárci pracně vybudovali v pustině, v níž nad řádem věcí donedávna bděla autorita obce a farnosti. Tulák nebyl k vyslídění, unikal kontrole, nemusel uznávat normy oblasti, kde byl, mohl odejít jinam, když s nimi měl problémy. Jestli "normy nenormují", jestli netřídí události na pravděpodobné a nepravděpodobné, pak nic není jisté a může se stát cokoli. Chaos.
Ne konci moderní epochy se životní způsob tuláka mění z nevýhody ve výhodu, v trumf. V situaci, kdy se poslušnosti vůči vzorcům nutným pro udržení řádu dosahuje pomocí pokušení a svádění, ne násilí, pomocí měkkého znevolnění, jež se maskuje jako svoboda volby (!!), tulák už společenský řád neohrožuje, ale je pro sebereprodukci řádu nutný. Žádné lákadlo nepřipoutá pozornost nastálo, je třeba nových pokušení, jež by vyvolávala nové tužby, aby se zásoba energie obnovovala. Usedlost, zdomácnělost, stejnoměrný životní rytmus, kontinuita cílů s omezeností potřeb, jež jsou vlastní trvalým cílům, jsou z hlediska takového společenského uspořádání zhoubou.
Podobně jako zevloun se i tulák přenáší z okraje společnosti do hlavního proudu života. Podobně jako poutník i tulák tráví podstatnou část života na cestě. Tulák "žije na zastávce", každou situaci chápe jako útulek, který brzo opustí... Pro tuláka i poutníka je život změnou a pohybem, ale jak odlišně. Tulák neví, kam se dostane, ale toto nevědění ho příliš netrápí. Pohyb je pro něho důležitější než cíl, ne z cíle, ale ze sebe samé čerpá potulka smysl. Starost o dlouhodobý cíl by byla ztrátou času, mapy se mění den ze dne. Naplánovat lze trasu na dnešek nebo zítřek. Poutník jde po přímce, cesty tuláka jsou zakroucené, propletené, zamotané. Je těžké tulákovi sdělit, kde je vpředu, kde vzadu. Jde jen o to neztratit schopnost pohybu. A z každého zastavení vydobýt co nejvíce užitku.
Putující si vybere směr, pospíchá někam, aby se tu chvíli zdržel. Jak dlouho se zdrží, to neví, nezáleží na něm, ale na tom, co najde.
CO udržuje tuláka v pohybu? Nenaplněná touha. Monotónnost potulky je neplánovaným efektem vášnivé, stále honby za změnou. Žádná ze zastávek nesplňuje očekávání, žádná nemůže nahradit vábivé přísliby jiných pastvin. Trasa tuláka je velký hřbitov nadějí, pokrytý náhrobky deziluzí. Tulák ví, od čeho prchá. Jen mlhavě ví, za čím jde.
To vše ale nelogicky zvyšuje půvab a přitažlivost každé zastávky. Nevíme, co bude zítra, i to, co se děje dnes, má jen malý význam pro to, co se stane zítra, proč se netěšit přítomností? Nemá smysl taky vynakládat úsilí na získání sympatie místních lidí, je-li jen malá šance na to, že s nimi zůstaneme. Dnes zde, zítra tam.
Svět se tulákovi jeví jako množina šancí, každá šance je dobrá, jen žíádnou nepřehlédnout, chce to důvtip. vynalézavost, neohýbat ale hřbet horlivě, aby zůstala ohebnost i pro zítřek. Pro někoho je tento svět možná záhadou, pro tuláka pastvinou. Spása trávu, dokud je, nestará se to, zda znovu naroste.
Turista
Vojáci se vydávali do cizích zemí, aby dobývali, kupci získat peníze... Turista opouští dům, aby vyhledával dojmy. Dojmy a povídání o dojmech je jediná kořist, s kterou se vrací a na které mu záleží. Od tuláka se liší tím, že putovat nemusí. Nemá pokoru vůči domorodému světu, rezignace vůči jeho neprůhledným pravidlům. Už tím, že si vybral trasu, se turista může vytahovat na svět, který se rozhodl navštívit. Jeho vůle učinila ten svět světem, který se navštěvuje. , a ten svět se musí snažit, aby byl hoden další návštěvy. Turista platí, turista vyžaduje. Klade podmínky, může se kdykoli otočit a odvrátit, zjistí-li, že podmínky nebyly splněny. Tulák se tuzemcům klaní, turista od domorodců očekává poklony. Turista nepředstavuje svá díla v imaginárním divadle, jako zevloun, on chce, aby herce hráli doopravdy, vybírajíce scénáře podle jeho představ. Turista je umělec, turista je tvorba. Svět navštěvovaný turistou je hrubým kusem mramoru, který turista tvaruje svými prožitky.
Tulák opouští svou dočasnou zastávku proto, aby změnil skoro nesnesitelný osud, turista se ubírá do cizích zemí proto, aby obohatil pokladnici svých zážitků a dojmů. Hledá nové zkušenost, a ty mu může dát jen jinakost, něco, co ještě neviděl... Turista není bezdomovec. Bere si domov s sebou, jako standard pro hodnocení zážitků. Nesmí zapustit nikde kořeny, chovat se a cítit "jako doma".
Turista proti tulákovi dává najevo, že mezi domorodce nepatří, nemá odpovědnost za to, co se tu děje... Turista se nadýmá svou cizostí, osvojuje si ale taky cizost jiných. A světu nezpůsobuje žádnou škodu.
Proti tulákovi se turista cítí bezpečně. Má kam se vrátit a má peníze. Turista putuje po turistických cestách, z nichž byly pečlivě odstraněny všechny náhody...
Všichni jsme trochu turisty. Svět má sloužit našemu sběratelství dojmů. Všemi místy, v nichž žijeme, vlastně jen projíždíme. Dočasnost je důležitá, poskytuje nám anonymitu, osvobozuje nás od povinnost sdílet pravdu. Potkáváme hotelové hosty, povrchní kontakty navážeme, vše, co se děje, se děje mimochodem, na okraji "opravdového života".
Co je ale opravdový život, co život jen jakoby? CO všední den a dovolená? Kde je domov? Potřebujeme domov s všedním dnem, abychom se mohli ponořit do života "jakoby". Potřebujeme domov jako postulát, jako výmluvu. Ve větách, v nichž mluvíme o domovu, vystupují slovesa v čase budoucím.
Hráč
Ve hře nevládne nutnost, není v ní ani náhody. Hra se od "tvrdé skutečnosti" liší tím, že ruší protiklad mezi nutností a náhodou. A tím ubírá na "tvrdostí" tomu zlomku světa, který ovládá. V tom půvab. Ve hře jsou svět i osud měkké, poddajné.
Ve hře je jistě i kus štěstí. Kousek štěstí, to jsou ty okolnosti, které na hráči nezávisejí, nezávisí na něm proto, že nutnost a náhoda se promíchají tak důkladně, že je nelze odlišit, takže jakákoli "kauzální analýza" toho, zda se stane to, či ono, nemá smysl. Kus štěstí tedy spadá do stejné kategorie jevů jako tah, který hráč učinil, a který je z povahy věci taky libovolný, ale přitom současně vyplývá z předchozí logické úvahy. Nedělá svět tvrdým, není v rozporu s jeho plastičností, ale zdůrazňuje ji.
Ve hře není určitosti, až do konce nedoved hru předvídat ani nejzkušenější hráč. Hráč jedná ve světě, který není řízen zákonitostmi, které by se daly poznat. Organizujícím principem tohoto světa je riziko. Hra tvaruje svět do podoby sebe samé: svět v němž hráč hraje, je sám hráčem, o jeho krocích se můžeme jen dohadovat.
Hodně záleží na chytrosti hráče. Hráč neovlivní hodnoty karet, které dostal, ale může je různě zhodnotit.
Ve hře jde o výhru. Není místo pro pro sympatie, lítost, pomoc. Je běžné použití všech dovolených hmatů za cílem vítězství.
Hra je válka, válka končí ve chvíli rozhodnutí o vítězství. Protivníci se obejmou... Pěstování pocitů křivdy, snů o pomstě ... by znamenalo, že se hra chápe vážněji, než si "jako hra" zasluhuje. Ztratila by nejatraktivnější hodnotu: že porážka není definitivní, že není nenapravitelná, že je to možné zkusit ještě jednou. Kolo štěstěny se otáčí... Každá hra začíná znovu, jakoby minulosti nebylo. Je možné se hrou znudit, změnit ji. Nelze ale být v opozici k jejím předpisům. Přestal by být hráčem.
"Život je hra" potud, pokud v postmoderním světě nenalézáme neměnné a trvalé zákonitosti, pokud se nám nedaří oddělit náhodu od nutnosti, pokud počítáme s rizikem a ne s jistotou a s náhodou spíše než s determinací jako s pravidly smysluplného jednání. Jen málo z toho, co se stane neodvolatelně a nenapravitelně. Tím větší význam má to, jak se karta rozehraje.
Spojitost nedosažitelná, a proto vytoužená
Postmoderní charakter těmto čtyřem typům dávají dvě okolnosti:
1. vystoupení z marginální situace, v níž setrvávaly v předpostmoderních strukturách. Postmoderní situace je - kdy se tyto vzorce praktikují na místech sociálně centrálních, veřejně, aniž by vyvolávaly paniku, strach, neklid. Vyplnily téměř každodenní život.
2. současné vystupování všech vzorců v životě těchže lidí a v těchže fragmentech života - opět na rozdíl od jiných epoch, v nichž tyto vzorce, pokud byly realizovány, byly realizovány zvlášť, jednotlivě, různými lidmi, v různých částech jejich života. Ony vzorce byly i dřív, ale byla možnost volby, jakmile byly vybrány, staly se diferenciačním znakem příslušnosti k určité kategorii lidí... Postmoderní je, že se mezi vzorci nevolí. Titíž lidé v tomtéž čase vedou život, který zahrnuje prvky každého z vzorců. Charakterizují ne odlišné lidské typy, ale aspekty životního způsobu těchže lidí. Koexistují, pronikají se, rozpouštějí se v sobě.
Problém: je takové rozpouštění možné? Může z toho být "slitina"? Vzorce jsou si v některých ohledech podobné, "rodová podobnost", (Wittgenstein), každého z členů lze poznat jako příslušníka rodiny... Zaznamenali jsme i rozdíly, někdy i dost podstatné, opomenout nelze ani to, že kdyby nebylo odlišných rysů, existují specifické způsoby jejich vzájemného propojení. Nemůže se stít, že požadavky různých vzorců budou navzájem natolik rozporné, že jednání, které by chtělo dostát všem najednou, by nutně muselo být nespojité, nekonsekventní?
Je velmi pravděpodobné, že nespojitost, nekonsekvetnost jednání, tužeb a představa o šťastném životě je chronickou chorobou postmoderního života. Touží-li člověk zůstat věrný jednomu z uznaných modelů, nutně se dostává do stálého konfliktu s požadavky modelů ostatních. Ať postmoderní člověk udělá cokoli, nikdy nebude jist, zda udělal, co bylo třeba. Zbude pocit, že něco zanedbal, některé možnosti nevyužil. Žádná volba nepřinese úplnou satisfakci. Tak odsouzení k nejistotě, převládajícímu pocitu ztráty, věčné nespokojenosti se sebou. Člověk moderní byl konzistentní, postmoderní je "rozervaný". Motá se mezi střípky dojmů a prožitků, které k sobě nepatří, z nichž se marně snaží slepit smysluplný obraz života, který má "cíl" a "směr". Fragmentace, epizodičnost, mnohoznačnost života mají své příjemné stránky: možná klamný, ale blažený pocit svobody, volnosti, nevázanosti, neomezených možností, nedefinitivnosti porážky, bohatství možností. Má ale ponuré stránky. Nejen budoucnost, ale i minulost jsou chronicky neurčité. Není jistoty, co se stane zítra, ale není ani důvěra v to, co se vykonalo včera, a v dnešní následky včerejšího. Jednotlivé signály si odporují a působí chaos. Sní se tedy o světě jednodušším, prostším, jednoznačnějším, který by šlo přehlédnout jedním pohledem, změřit jedním metrem. Sen o simplifikaci je nejbolestivější psychózou postmoderní doby, přirozenou a obecnou chorobou postmoderního životního stylu.
Odtud plyne potřeba "hlavního článku", potřeba jasných ukazatelů. V postmoderním světě ale nejsou. Proto jsou sektářské, kmenové či manichejské módy stejně tak nutnou součástí postmoderního světa, jako svoboda volby a autonomie svobody, kterou právě tento svět nabízí a slibuje. Na jedné straně postmoderní život "změkčuje" kdysi pevnou identitu, umožňuje ji znovu a znovu tvarovat. Tuto činnost svěřuje oficiálně těm, kteří se kontroly nad tvarováním domáhali proto, že to budou oni, kdo ponesou následky vytvořené identity (v tom je smysl postmoderní "autonomie osobnosti"). Na druhé straně nestálost každé z forem, kterou se od diktátu osvobozená individua snaží dát své identitě, vyvolává pokušené postoupit kontrolu nad tímto procesem, přenést odpovědnost na někoho, kdo by mohl, chtěl, nebo se odvážil zaručit správnost rozhodnutí. Důvěřivost postmoderního člověka, osvobozená od vnuceného kotviště, se však zmítá v hledání nových přístavů. Zprivatizované přístavy se v předtuše poptávky předhánějí ve vychvalování pevnosti svých hrází, kompetencí kapitánů...
Posmodernita neruší moderní tlaky. Jen je nahrazuje novými, vlastními. Decentralizuje je, dekondenzuje, rozptyluje a privatizuje. Dělá to s důsledky, které nelze ani dohlédnout.
Postmoderní příhody těla
"Člověk" v pojetí sociologů je utkán z myšlenek a citů. Jemnost materiálu ho dělá lehounkým jako pírko, pohybuje se podoben větrným proudům, jimiž se zabývají meteorologové, neví, kam se obrátí. Lidská svoboda.
Člověk je svobodný, jde složen z osobnosti, postojů, názorů na to, co je dobré, názorů, snů, vkusu, zásad, tedy z věcí, o nichž se ví, že je má nebo nemá, a ne něž se lze podívat zevně, milostivě přitakat nebo je odmítnout...., My sociologové o tom mluvíme rádi. Jestli sociologie je vyprávěním o tom, co vyplývá z faktu, že člověk není sám, že kromě něho žijí jiní, i před ním, o čem by se mělo vyprávět než o myšlenkách a citech? Sociologie je "sekundární hermeneutika", vysvětlování toho, co už bylo vysvětleno, přemýšlení o tom, co bylo myšleno...
Ono primární, výchozí přemýšlení, kterou se snaží e rozložit na prvočinitele, a znovu složit v průzračnější, přehlednější, soudržnější celek, pokládáme za onu "rozdílnost, jež tvoří rozdílnosti", za důsledek faktu, že člověk je "společenským živočichem". Zdá se nám to snazší proto, že v době, kdy to děláme, předmět našeho zkoumání uspokojivě souzní, rezonuje s naší vlastní praxí, známe to všechno z autopsie. "Společnost" v pojetí sociologů je hlavně rozmluvou, ta je někdy kakofonická, jindy dialogická, monologická, ale vždy více nebo méně sladěným souborem textů.
Jde o vzájemný vztah. Čím sdělení je méně monotónní, čím méně má povahu nezpochybnitelného příkazu, tím svobodnějším se jeví člověk, který je vystaven jeho působení. Mnohost sdělení umožňuje volbu. Kde je mnoho sdělení, kde žádné se nevnucuje neodbytně, kde se nelegitimuje autoritou, kde se lámou hranice provinčnosti, kde je otevřený svět - mluvíme o pokroku svobody.
Lze tak mluvit, pokud mluvíme o člověku utkaném z proudu myšlenek a citů. Ale co se stane, přijmeme-li tezi, že lidské tělo je podobně jako city a myšlenky vystaveno společenským tlakům a vlivům? Že tělu stejně jako myšlenkám a citům vtiskuje společnost svůj tvar..., že tělo je také společenským produktem.
Panoptikální přízraky
O dějinách modernity je možné mluvit jako o dlouhodobém, protože nikdy neukončeném pokusu utéci, prchnout před zděšením, jež vyvolal pád dávného, bezstarostného a naivního řádu, který si nebyl vědom ani sám sebe, ani svých alternativ.
Strach, před nímž měl moderní řád chránit, se jmenoval neurčitost - nepřehlednost situací, ochablost porozumění, nejasnost pravidel jedná í. Když se husté sítě dozoru a kontroly, jimiž byla protkána předmoderní lokální společenství, roztrhaly na kusy, vyjevilo se pod nimi bezcestí, nad nímž se vznášela vidina záhuby. Sítě popraskaly samy, byly slabé na udržení lidských závislostí. "Projekt modernity" byl dobrým tahem učiněným ve špatné hře, dělal z nouze ctnost. Byla vyhlášena válka starým pořádkům, když už byly v smrtelné křeči. Vyhubení zaostalosti bylo pojato jako úkol. Druhou stránkou soustředěného propagandistického útoku proti zbytkům rozptýlených a už bezmocných miniřádů, byla apologetika úsilí k ustavení nového globálního řádu. Bylo nutno pokusit se o nové zakořenění vykořeněných. Na zakázku slepená určitost a jednoznačnost pravidel vnucovaných silou měla vyplnit propast po odumřelých už komunitních zvyklostech. To, čeho se kdysi dosahovalo samozřejmě, bez přemýšlení, se mělo nyní ukázat jako důsledek vědomé reglementace lidských činů. Kdysi rozptýlený a mnohosměrný vzájemný dohled, jež držel pohromadě miniřády sousedských společenství, musel být nyní nahrazen jednosměrným dozorem, dozorce pak bylo nutno posadit do ústřední věže moderního Panoptika, aby na ně ti, kdo byli sledováni, neviděli.
Přímý dohled, kontrola shora dolů byla vlastní mnoha moderním vynálezů - škola, nemocnice,, věznice, průmyslový podnik. Vše tyto instituce byly továrnami na řád. Byly sídlem cílevědomé činnosti směřující k vytvoření určitého produktu. Tím měla být znovuobnovená pravidelnost a určitost světa, eliminace náhody, návrat rytmičnosti a spolehlivosti do jednání chráněnců. K tomu je třeba "silných stráží, pevných zdí, samoty, pracovní povinnosti a školení". Šlo o vychování nové rasy vzdělaných lidí. Vize Panoptika se nezrodila z bezcitnosti, pohrdání nebo nedostatku soucitu. Šlo o nejkratší cestu k štěstí. Věřilo se , že vedlejším produktem Panoptika bude štěstí lidí podrobených jeho dozoru a reglementaci. Příčinou lidské nespokojenosti je, mělo se za to (Bentham), je bacil neurčitosti a nejistoty.
Reglementace je rituálem očišťování světa od neurčitosti a zavádění nového řádu. Tento nový řád měl zaručovat síly vnější vůči individuu, které jeho dobrodiní využívá. Nakonec se Benthamem předepsaná léčba neurčitosti redukovala na maximální omezení volby. Nešlo o zúžení okruhu teoretických možností, jenž se v podmínkách moderního života nemohl stále rychleji rozvíjet (čímž vzrůstaly obavy a neklid), ale o stanovení okruhu voleb prakticky možných, pragmaticky reálných. Každý vězeň nebo pacient dbalý svého zájmu zvolí možnost, která je pro něj výhodná.
Naděje na restauraci řádu (takového světa, který jsou lidé do něho vržení schopni a ochotni vnímat jako sféru určitosti) pomocí panoptikální reglementace voleb měla smysl, pokud bylo možno mít naději, že každý (nebo skoro každý) člen společnosti se na přiměřeně dlouhý čas dostane do sféry vlivu některé z mnoha panoptikální institucí. Moderní zákonodárství udělalo co mohlo - prodlužováním školní docházky, vojenskou povinnou službou, přístup k životním prostředkům udělalo spojeným se zaměstnáním, tedy s povolením dozoru a dohledu a, s nutností mít nadřízeného. To platí pro muže, a ženy měly totéž dostat od mužů. Hlavními továrnami na řád, tedy i továrnami na individua jež by se se do tohoto řádu hodila, byly pro většinu mužské části populace moderní společnosti továrny nebo kasárna. Aby se muž mohl dostat pod spásný vliv řádotvorných procedur, musel se prokázat způsobilostí k průmyslové práci a vojně. Tyto dvě role byly mírou sociální adaptace. Vyžadovalo se silné tělo.
Objevovala se diskuse na téma silné tělo, - nebo degenerace.
Od dodavatele statků ke sběrači prožitků
V bohatých zemích není velká potřeba svalnatých dělníků a vojáků. Technický pokrok oddělil růst výroby od růstu počtu zaměstnanců. Redukce pracovních míst. Dočasné, krátkodobé pomocné práce (často pro ženy) vytlačují stálá, doživotní místa. Pracovní poměry nemohou pak plnit dozorčí a disciplinující funkce. Podobně i v armádě. Redukující se průmysl, malá profesionální armáda se nehodí pro roli budovatelů a dozorců řádu, garantů solidnosti světa, školy disciplíny a rutiny.
Režim reglementace měl i ten důsledek, že nahrazoval strach z neurčitosti obavou před "vypadnutím z řady", před odchylkou od normy a následky. V sociologických popisech zůstávalo místo pro "svobodnou vůli" jen v tom smyslu, že aktérům byl připsán sklon k horlivému hledání norem a poučení a podle nich jednat, aby jednání bylo správné, ve shodě s pravidlem. Sociální aktéři byli modelováni jako individua puzená hlavně touhou po konformitě.
Od chvíle, kdy přestali být vojáky a dělníky, osvobodili se muži (i ženy) zpod konformizujícícho tlaku panoptik. Strach z neurčitosti už není možné jako dřív zakrýt, neutralizovat zástupnou obavou z "odchylky". Prvotní strach nezanikl, ani se nerozptýlil. Rozrostl se do rozměrů dosud nepoznaných. Identita lidské osobnosti je dnes stejně (ne víc nebo míň) nedourčená, proměnlivá, těkavá, "vykořeněná", jako byla po dobu moderní éry, protože mocné mechanismy pracující na "opětovném zakořenění" individua se buď rozpadly nebo ztratily normativní moc.
Podmínky sociálního života se dnes reprodukují pomocí jiných prostředků, než kolektivními. Mechanismy reprodukce sociálního života prošly privatizací, jsou odsunuty ze sféry státní politiky. Moc a úřady se zříkají odpovědnosti z pověření a ve jménu společnosti se zříkají odpovědnosti a ponechávají otázku sociální integrace a reprodukce systému volné hře individuálních a skupinových iniciativ. Téměř vymizely státem zřizované úřady služeb pro ty, pro něž je stav neprůhlednost a neurčitosti a nevymezenosti bytí neúnosný. Přízrak neurčitosti a zkázy, neasovaný už režimem vnucených nutností, se svým obětem zjevuje v ohromné strašlivosti. Nahodilost bytí se klade celou tíhou na bedra individua, bojovat s ní musí vlastními, domácími prostředky.
Strach z neurčitosti dnes žene oběti ponechané sobě samým, do kolotoče šílených, neefektivních činností. Mezeru, která zůstala po sociálně utvářených tvrzeních typu "protože", nesnášejících odporu, musejí oběti samy zaplnit po domácku vyráběnými tvrzeními typu "aby". Porážka utrpěná v neustálých snahách o sebeurčení, nebo aspoň neúplnost a nedokonalost výsledku těchto snah, působí citelnou bolest, která je vnímána jako symptom vlastní, osobní, individuální nepřiměřenosti - dnes nejvíce znepokojující podoby nepovedeného života. Nejde tu ale o neadekvátnost starého typu, která se měřila vzdáleností mezi tím, čím jsem, a tím, čím bych měl být. Jde tu o "nový a vylepšený" postmoderní pocit neadekvátnosti, jde o hořkou pachuť, kterou po sobě zanechává nepodařený pokus o získání podoby, kterou se nám zalíbilo si vybrat a mít, nebo o vědomí toho, že jsme přehlédli podoby ještě přitažlivější. Jde o pocit neadekvátnosti z toho zjištění, že nejsem tak elastický, jak to vyžaduje kaleidoskopický sled vzorců hodných následování, že jsem špatně tvarovatelnou hlínou a špatným sochařem.
Dláta, ... a všechny nástroje ke tvarování hlíny jsou poskytovány společností (k dostání v obchodech) s návody, plánky. Odpovědnost za záměr a provedení ale je na sochaři. Situace jako vystřižená z Kafkova Procesu, v němž přece také soud obviněného nikdy nepozval, soudci s kamennou tváří čekali, až obviněný sám si připraví obžalovací spis a sám se soudu přihlásí s žádostí o urychlení zatčení a rozsudek.
Dotěrný dozorce, přísný mistr a vševědoucí učitel se se zorného pole vytratili. S nimi donucovací moc i jejich oprávnění poskytovat rozhřešení. Jen vlastní dozor a dohled, sebekontrola a takové vědění, jaké může získat samouk. Sám sobě dozorcem a učitelem.
Dnes lidské snahy pohání ne konkrétní úkol "nevychylovat se", držet krok, ale jakýsi meta-úkol" zůstat ve formě aspoň natolik, aby bylo možno si zachovat schopnost chopit se úkolů, i těch, o kterých se zatím nic neví. Výsledek je pak stálá obrana před zrezavěním, zatuhnutím. Jde o to - ne o pohyb určitým směrem, ale o úsilí udržet "volný prostor", v němž se můžeme pohybovat v libovolném směru.